Ahoj... vlastně ani nevím jak začít.. Od malička jsem citově strádala, otce jsem neměla, žila jsem s maminkou, sestrou a prarodiči. Prarodiče vždycky upřednostňovali starší sestru, protože to byla hodná holčička, narozdíl ode mě - já jsem byla hyperaktivní a tvrdohlavé dítě. Pak kolem 11. roku mého života jsem zažila od otčíma psychické týrání, nenáviděl mě a snažil se mě zbavit, a to doslova. Maminka to dlouho neřešila, vlastně jediný velký problém jsem byla já - otčím si usmyslel, že jsem psychicky nemocná a že se musím léčit. Nevím jak mu na to psychiatři ze začátku skočili, bohužel maminka se mě v tomhle nezastala. Jediné mínus bylo to, že jsem byla fakt hyperaktivní. Každopádně v tu dobu jsem ztratila smysl života, přišla jsem o kamarády. Dodnes nejsem schopná navázat přátelství, vlastně nic, protože od každého bych chtěla, aby mě měl rád a když ucítím jenom malinký náznak, že to tak není, tak couvnu. Ale hrozně mi chybí někdo, kdo by mě bral takovou jaká jsem, kdo by se na mě těšil, kdo by na mě myslel, když se někam jde... prostě cokoliv, abych si nepřipadala tak šíleně odstrčená. Jediný člověk by stačil, abych se necítila tak strašně. Jenže je to těžké, jsem náročná na lidi, nesnáším totiž povrchnost a faleš a kolem mě je toho tolik... já se vlastně ani pořádně neznám, protože v tu nejhorší dobu jsem byla odloučena od všeho a nikdo mě v ničem nepodporoval. Snažím se najít něco, co by mě naplňovalo, ale zatím se nic takového nenašlo, všechno mě přestalo během pár dnů/týdnů bavit. No ale to je něco jiného, prostě mám teď takovou bolest na srdci, že nemám nikoho, komu bych se mohla svěřit, že mě něco trápí... A nevím co s tím, pokud by někdo věděl, jak to aspoň trochu zmírnit, tak budu ráda za každou reakci.
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Jak zmírnit citové strádání?
Poslat SZMilá Greeen1987
Asi je to osud, možná nějaké vnuknutí, předtím jsem totiž četla téma ohledně Víry v anděly.. Tak asi Ti naši chtěli, abych nevypla PC a přečetla si tvé téma..
V některých pasážích mi mluvíš z duše, jakoby jsem věděla, čím asi tak procházíš..
Myslím, že s Tebou zacloumal otčím, ale hlavně, hlavně to, že jsi neměla podporu své maminky.. Každá holka podvědomě potřebuje cítit, že mamča je ta, ke které přijde, když je opravdu ve srabu a mamka ju pohladí, zastane se.. To ti chybělo a pravděpodobně se opravdu tyto věci podepsaly na tom, jak vnímáš sebe, že se v sobě nevyznáš, máš v sobě zmatek, nedokážeš navázat přátelství..
Dle mě už to u Tebe možná přerůstá i v depresi, takže by nebylo od věci zvážit třeba terapii u psychologa, nebo cílenou léčbu, věř mi, sama jsem takové stavy zažila a mám odbdobí, kdy se vrací..
Dnešní svět je hodně složitý, plný právě faleše a povrchních lidí, které ty nemusíš.. O to složitější a zamotanější se vše může zdát..
Já Ti ovšem přeji, aby jsi vždy našla svůj směr, nevzdávala se, bojovala, síly Tě neopouštěly..
Kdyby jsi mi chtěla napsat, povykládat si, postěžovat, klidně můžeš..
Opatruj se a věř, že na tomto světě nejsi jen tak, ikdyž Ti to tak může někdy připadat..
POZOR
Být tebou bych určitě zvážila psychoterapii. Nevím, jestli je to na psychiatra (na léky), ale 100% bych zašla k psychologovi. Není to žádná ostuda a pokud narazíš na dobrého profesionála, tak to fakt pomůže.
Cituji Green1987: kdo by na mě myslel, když se někam jde.
Takovýho člověka nemám bohužel ani já (kromě přítele) a to jsem ani neměla blbý dětství 
.
Jinak první věc co mě napadla, když jsem si přečetla název tématu bylo: pořiď si psa. Může to znít banálně, ale on se na tebe bude vždycky těšit a bude tě potřebovat, takže ti dá pocit, že nejsi na světě zbytečně. Já jsem psa nikdy nechtěla, ale teď bych ho za nic nevyměnila - má radost pokaždé, když mě vidí, musím s ním chodit ven, takže se nejen projdu, ale popovídám i s ostatníma pejskařema (my máme dost neobvyklý plemeno, takže mě na procházce pořád někdo zastavuje 
) a celkově mi to prostě přijde jako dobrý antidepresivum...
Reaguji na Green1987:
Zlati tohle jsou věci, které tě mají něco naučit. Tvoje síla jen a jen v tobě. Musíš ji najít a vyzdvihnout. Přečti si knihu L.L. Hay - Miluj svůj život či Síla je ve Vás. Autorka byla zneužívána a napadena a už nevím co všechno. A přece tu sílu našla. Nikdo tě neučiní šťastnou pokud ty sama nebudeš ve svém srdci šťastná, smířená. Zkus na sobě zapracovat. Vím o čem mluvím. To, co se ti stalo má nějaký důvod a ty na něj můžeš příjít, abys to pochopila, jednou provždy vypustila a začala konečně žít. Nemá smysl být naštvaná na celý svět. To co vysíláš se ti také vrací. Je mnoho prostředků jak na těchto věcech zapracovat a přijít na ně. A neboj se, že jsi sama. Nikdy nejsi sama. Vždycky se najde někdo kdo ti je ochoten pomoci, jen se musíš dobře dívat. Já sama ti klidně pomohu jak jen to bude možné. Klidně mi napiš. Takových lidí je spousty jako ty, všechno se dá vyřešit jen když budeš chtít. Psychoterapie je taky určitě moc dobrá. Takže hodně štěstí a hlavně bojuj 
