Jít do vztahu, aniž se člověk zamiluje?

mně se to třeba stalo, že to přišlo časem

No... asi bych z toho nedělala takový drama jako ty, promiň. Láska není měřitelná, aby jsi řekla já miluju na 25 bodů, on miluje na 23 bodů. A navíc většinou vždy bývá ve vztahu někdo, kdo má rád víc.

Stejně tak slova "Miluju tě" třeba pro mě nemají absolutně žádný význam. Nepotřebuju je slyšet od parntera, jsou to jen slova, který umí říct každý. Ale vždy je důležitější, jak se druhý chová ke mě chová, jak se pozorný, hodný apod. Někdo může psát Miluju tě v každé SMSce, ale chovat se jak blbec. Někdo to neřekne nikdy, ale z jeho chování a pohledů poznáš, že tě miluje.

A navíc ani nechápu rozdíl mezi milovat a mít hodně moc rád. Vždy je to všechno je slovíčkaření. To jen my ženy jsme romantičky a čekáme na slova Miluju tě jako na zázrak. Ale vždyť to přeci není podstatné. Choval se k tobě hezky, prožili jste spousty hezkých chvil, tak na to vzpomínej hezky a ne jako na někoho, kdo tě podrazil...

A navíc zamilovanost vyprchává do 2 let (je to i vědecky ověřené - že se netvoří nějaké látky v mozku) - takže nemůžeš pořád vztahy stavět na zamilovanosti. Ale spíš na důvěrě, vážení si druhého, hezkém chování ... v dlouhodobých vztazích už zamilovanost prostě není, ale zase ten vztah dostane jiný rozměr a takovou intimitu (že znáš druhého po ránu, víš, co má rád, co mu máš koupit k jídlu, jaký film by se mu mohl líbit), že to má také něco do sebe.

Já právě řeším dilema, jestli být s někým, kdo říká, že mě miluje, i když já to k němu bohužel necítím. On by byl šťastný, kdybych mu dala šanci, vím to, ale stejně mám strach, že k němu nikdy víc než přátelství cítit nebudu, protože tam chybí i jakási přitažlivost ...

Já bych se do toho,nepouštěla,jestli tam už teď na začátku chybí přitažlivost,což je důležité koření vztahu,tak celý vztah dříve nepo později zkrachuje. A ty se budeš muset pořád přemáhat,aby si on myslel jak je všechno úžasné a skvělé.

Reaguji na Raelyn:
Pokud to nemáš tak, že se většinou zamiluješ časem, tak do toho nechoď, zbytečně mu ublížíš.

Reaguji na Raelyn:
Souhlasím s holkama - nechoď do toho!
Já si myslím, že je moc důležité si na začátku vztahu prožít zamilovanost, aby jsi měla na co navázat, když příjdou stereotipní roky.

Já se třeba zamilovávám hrozně pomalu, jsem opatrná a hodně postupně si pouštím člověka k tělu...to, co jiní prožívají po 3 týdnech, to já tak po půl roce...Můj poslední vztah byl takový. Přítel se do mě dost zamiloval, já byla ze začátku "ta zlá"...ale časem se to srovnalo...on mi řekl že mě miluje asi po 2,3 měsících, já až po 7 - až když jsem to opravdu cítila, že to tak je...do té doby jsem mu říkala jen že ho mám moc ráda a je mi s ním fajn atd...No takže po své zkušenosti bych k tomu nebyla tak skeptická a nenazývala to hyenismem - to je trošku silné slovo nemyslíš?
Zas ale je pravda, že přítele jsem už nějakou dobu předtím povrchně znala, líbil se mi a pak jsem si nějak začali psát a zjistili, že si máme hrozně co říct a rozumíme si...
Nebylo to tak, že by mě uhnal, prostě mi s ním bylo fajn a chtěla jsem ho poznat víc - taky jsem se s ním chtěla asi po 3m rozejít, ale neudělala to...zase něco jiného je jít do vztahu s "rozumem" typu: je hodnej, slušnej, finančně zaopatřenej, tak si ho třeba časem zamiluju...to pak právě podle mě spíš nemusí vyjít...

Těžko říct, já jsem byla skoro dva roky s klukem, do kterého jsem se nikdy nezamilovala. On mě zpočátku miloval, ale prostě jeden nemůže táhnout vztah sám, tudíž jak já vlastně nikdy nebyla správně vřelá a láskyplná, ochladl i on, až mě milovat přestal. Vtip je, že si ani moc nesedíme povahami, dost se hádáme, lezeme si na nervy, on už mě hodně dlouho nepřitahuje ( ze začátku mě přitahoval ), zatím co já jeho ano a někdy je to na obtíž... Takže spolu ani nespíme a jsme spíš kamarádi. Proč píšu v přítomném čase - už spolu nechodíme,ale čas spolu trávíme dál. Prostě jsme sami a sami být nechceme, tak jsme spolu. Ujetý důvod. Když se nad tím tak zamyslím, asi je lepší si spíš počkat na opravdový vztah, než tedy být s někým, koho nemilujeme. Stejně to nemá budoucnost a spěje to akorát do kopru...

Tak s tím si dovolím nesouhlasit. U nás to bylo přesně naopak.

Protože tě měl rád-a zřejmě moc rád!

jak už jsem psala výš, u mě to bylo taky vždycky naopak....já se asi neumím bezhlavě zamilovat a dlouho si člověka "prověřuju" než si ho pustím k tělu...

Já bych do takovýho vztahu asi nešla, taky jsem zažila že kluk se do mě zamiloval, já jsem tam taky něco cítila..jenže když mi po týdnu řekl že mě miluje tak to na mě bylo moc rychle a veškerou "chemii" z mojí strany to uhasilo To si radši počkám na toho, u koho budu hned od začátku mít motýlky v břiše ...ale zatím jen čekám a čekám

No tak bohužel přesně v téhle situaci jsem já..
Seznámila jsem se s chlapíkem, který je moc fajn, je mi s ním dobře, začali jsme spolu chodit teprve před pár dny, když jsme spolu a hladí mě, je mi horko a rudnu, ale absolutně mi chybí ten pocit motýlků v břiše.. Prostě do nej nejsem zamilovaná a bohužel vidím, že on do mě ano (jak se dívá, stále se usmívá..)
Hodně o tom teď přemýšlím, myslím že tomu dám ještě nějaký čas, ptz třeba se z toho z mé strany může vyvinout ještě něco víc .. ale dlouhodobě tomu moc nedávám (bl.bé je, že chlapík je o hodně starší a vím, že do budoucna by mě viděl i jako partnerku a matku jeho dětí, a tak za pár měsíců nechci přijít a podrazit ho přesně tak, jak to udělal tvůj přítel..)
Možná se ptáte, proč jsem do takového vztahu vůbec šla - po několika hodně bolestivých zklamáních a jedné opravdu hluboké lásce, která mi sebrala dva roky života, jsem chtěla zkusit nějakou jistotu, normální vztah a samozřejmě kvůli pocitu dlouhodobé osamnělosti.. No sama nevím jak to bude

Jsem na tom úplně stejně!
I když v mém věku bych měla mít zkušenosti, připadám si jako školačka, která neví, co s tím.
Potkala jsem velmi seriózního muže, hodného, vzdělaného, zabezpečeného atd...
Jenže, mám strach, že by to bylo z mé strany pouze z rozumu. Já jsem dost temperamentní a nezávislá. On na mě kouká, jak na obrázek. Bez partnera jsem skoro 2 roky a cca 1,5 r hledám. Soustavně. Něco jsem potkala, ale většinou to za nic nestálo.
Mám také pětiletého syna, on je bezdětný, se svoji ex manželkou mít děti nemohl, ale netuším, z čí strany.
Nevím také, zda by nás nebral jako novou rodinu, kam se upíchnout. Mám prostě strach!
O sebe, o syna, aby si synek třeba nezvykl a pak nebyl zklamaný. Bohužel i to se jednou stalo...
Jak z toho ven?

Reaguji na Ada74:
Nevím, jak dlouho se s tím mužem znáš, ale z příspěvku jsem pochopila, že zase tak dlouho ne. Já bych se ho snažila poznávat, trávit s ním nějaký čas, netlačit na pilu...
Ve svém věku už máš za sebou určitě nějakou velkou lásku, a jistě dobře víš, jak i taková velká láska může skončit a že zamilovanost pro vztah nestačí. Pokud je ten muž opravu takový jak ho popisuješ, tak vypadá jako adept na spokojený a klidný vztah. A pro fungujcí vztah je možná důležitější než velká láska spíš porozumění, přátelství, taky jde hodně o to, aby si našel vztah k synovi. Nemusíš ho hned milovat, stačí, že ti bude sympatický, budeš si ho mít proč vážit a budeš ho mít ráda. Každá láska je jiná, některá přijde hned a pak zhasne, jiná vznikne až časem a vydrží třeba nafurt....
Se synkem bych ho seznámila, měl by vědět hned od začátku, že k sobě prostě patříte. Taky si všímej jeho chování k němu. Vyrazit společně do cukrárny, nebo do zoo snad synkovi neublíží..

Holky díky.
Já jsem už tak dlouho sama, že ani nevím, jestli nějaký vztah zvládnu.
I jsem si hodně zvykla vše dělat po svém a tak jsem se těšila na ty "motýlky v břiše"...
A ono se nic takového nekoná. Já jsem srabík a třeba z tohohle také vycouvám, jako z těch předchozích návrhů. Samožřejmně si uvědomuji, že nejsem nejmladší a mnoho volných, použitelných chlapů v tomto věku nebývá...
Já vím, že se dá časem "vmilovat".
Poreferuji, jestli jsem to zabalila, nebo šla do chlápka i bez jiskření.