Jsem lítostivá

A jak moc jsi mladá? Pokud jsi ještě v pubertě, tak je to normální, působí hormony a časem se to upraví samo.
Pokud už v pubertě nejsi, tak se nauč s tím pracovat a neber si věci tak moc k srdci. Pokud to vidíš, jako problém, který je nutno řešit, doporučuji psycholožku, naučí tě s tím pracovat.
Jinak jsem taky někdy lítostivá a okruh lidí, který to o mě ví ( rodina, přítel ) na mě nejsou tak tvrdí

Mám to podobně jako ty, mám období kdy je mi všechno líto a někdy je mi to prostě jedno...v poslední době jsem se nějak otupila a je mi to spíše jedno...neberu si všechno co mi kdo řekne

Reaguji na Arfar: je mi 17 a k psycholožce jsem kdysi chodila a ´myslím že mi pomohla ale nejradši bych tam chodila aby o tom nikdo nevědel ani rodiče ale to asi nejde, docela se stydím

Reaguji na morian: mě právěže ne všechno je mi líto ale nemůžu to s nikým řešit.

Nebereš HA? Měla jsem tyto samé potíže právě z důvodů braní HA.

Za jak dlouho ti bude 18? Není se za co stydět, mě je 20, taky chodím k psycholožce, ví to přítel i mamka, ale před kamarády se taky stydím. Nechtěla bys chodit k té, ke které jsi chodila minule?

Taky možnost

Reaguji na skritek112:

takže ty brečíš z naštvání? A dusíš to v sobě, když to nemáš s kym řešit?

Mně je 20, mám stejný problém, k psycholožce nechodím, HA teda beru, jestli je to tím, netuším, je to možné..
Když mě naštve/uráží někdo cizí, kdo je mi uplně někde, tak v pohodě, problém nastává, když jde o někoho známého (kamarádi, rodina,..). Hned brečím, po chvíli to sice přejde ale večer vždycky probrečím další hodiny v posteli, když si přehrávám celý den.. Šílený, strašně mě to **** a nevím co s tím, ale psychologa nechci, když to vždycky nějak přejde, takže zas tak strašný problém to není (pokud tedy nejsem někde na veřejnosti, nebo tak )

Je to možný, já od té doby, co beru HA, tak mě rozbrečí věci, který mě nikdy předtím nerozbrečely (například dojemný filmy - nikdy jsem u žádnýho nebrečela. Až co beru HA).

Jinak já jsem taky hodně lítostivá a hodně věcí mě rozbrečí, ale mám pocit, že se to s věkem lepší. Když jsem byla mladší, tak stačilo, aby na mě někdo zvýšil hlas a už jsem měla slzy v očích. Akorát mám problém s tím, že když se s přítelem pohádáme nebo když jsem ve velkým stresu, tak se vždycky rozbrečím a přitom nechci . Ze začátku jsem se před ním styděla brečet, tak jsem to zadržela a vybrečela se doma, ale od té doby, co jsem před ním brečela poprvé, tak jsem se nějak "odblokovala" v tomto směru a brečím před ním docela často.

Myslím, že antidepresiva tvůj problém nevyřeší, ale psycholog by mohl. Nevím to jistě, ale mám dojem, že k němu můžeš jít sama, takže by se to rodiče ani nedozvěděli, ale na druhou stranu, proč nechceš, aby to věděli? Já chodím k psychiatričce, moji rodiče (i přítel) o tom ví a myslím si, že je to tak lepší, protože si s nima můžu normálně popovídat o tom, co mě trápí.

Takhle jsem to měla na základce, když mi někdo řekl něco škaredého, tak jsem se tak tak držela... Časem to bude určitě lepší, nesmíš si to tak brát. Přejde to, budu držet palečky

Pokud by psycholožka neshledala nějaký závažný problém ( deprese ) tak nemá důvod rodiče kontaktovat.

Reaguji na Cynical: myslíš že takové stavy můžou být i z toho?

Reaguji na Majduš: mám to taky