Jsem moc vážná

jsi zklamaná, začínáš být opatrnější,

Úplně ti rozumím Luccy!
Mám dojem, že jsem taky víc protivnější než bych musela být a beru si věci dost osobně.
Každopádně je to o tom si to uvědomovat - trochu se pokaždé zastavit a říct si, jestli ti to za to stojí se zase zbytečně naštvat, když je všude kolem větší hrůzy než co se děje tobě, zkus se uvolnit.
S tou kamarádkou to bohužel taky znám Ta nejlepší se na mě vybodla kvůli vzdálenosti...mrzí mě, že naše přátelství dokázala tak jednoduše hodit za hlavu - no vidíš a dneska zrovna má narozky - ani nevím, zda ji mám napsat a když už tak nevím co.

Držím Ti pěstičky sluníčko - tak koukej pořádně zářit!

Mě můj ex řekl, že na vše nadávám. A je to pravda, když si to uvedomím. Je to i teď s tímto přítelem.

Já přišla o kamarádku ze SS před rokem a už je to docela za mnou.
Ono je těžký se přes něco přenést, pokud to máš na očích, jako ty, že chodíš s ex kamarádkou do školy. Pokud víš, že ona je tím problémem, tak je těžký něco dělat právě z toho důvodu, že se vidíte. určitě ale můžeš toto, co si sem psala, říct příteli, aby věděl co se děje a proč se to děje a klidně mu říct, že si to uvědomuješ, je ti to líto,ale délku tvé bolestí, trápení těžko ovlivníš. Je to něco jako rozchod

Luccy
jsem na tom podobně jako ty..akorát,že jsem neztratila kamarádku,ale zemřel mi taťka...
jsem teď víc náladová,protivná..nevím ani proč..vše se mě hned dotkne...
a včera když jsem šla do škole jsem potkala češtinářku a ta ví,že mi umřel taťka,ale ptala se mě,zda se umím smát,že jsem pořád moc vážná....

děkuju holky

d
děkuju moc, doufam že se to spraví... možná už je to i to dlouhou zimou, furt zima a hnusně :/

on to ví, proto z toho nedělá žádnou vědu, že se urážim... právě proto mi připadá i že mě to vadí víc než jemu...

tak to mě moc mrzí asi je to každym jak s takovejma věcma vyrovná... někdy si řikam jestli bych nepotřebovala už i psychologa ale snad to bude zas dobrý.. .dřív jsem byla taková uplně furt vysmátá, kdežto ted je to uplně jiný...

Proč si nepromluvit s psycholegem ? Třeba poradí, jestli se snažit "předělat se" a nebo jak se vyrovnat s tím, že jsi "vážná" a brát se tak. Být "vážná" nemusí být nutně chyba, kterou si musíš uvědomit a odstranit.

Být protivná, utrhovat se - to je něco jiného. Člověk k tomu může mít důvod, ale ostatní ho neznají, to je věc, kde je na místě snaha snažit se to změnit.

Luccy, úplně přesně ti rozumím. Není to tak dlouho, co jsem přemýšlela nad stejnou věcí jako ty. Před pár lety jsem byla strašně praštěná holka, která byla pro každou srandu, dokázala jsem bavit společnost, užívala si života a měla kolem sebe spoustu přátel, přestože se v rodině objevily problémy. Před třemi lety mi však tragicky umřel táta a teď s odstupem času si uvědomuju, jak strašně mě to ovlivnilo. Začala jsem se na všechno dívat jinýma očima a už jsem se neuměla tak radovat a blbnout jako dřív. Všechno jsem začala brát hodně vážně. Našla jsem si přítele a hodně jsem se na něj upnula, což taky nebylo dobré pro náš vztah.. jenže já si to všechno uvědomuju až teď po našem rozchodu. Ztratila jsem kontakt s hodně přáteli a občas se cítím dost sama, ale věřím, že se to jednou spraví a budu se zase radovat i z maličkostí Důležité je mít někoho, o koho se člověk může vždycky opřít a promluvit si o čemkoli..

Luccy
medisek
já jsem taky taková, ráda jsem se bavila a bývala jsem šťastná, teď jsem rok doma nemocná a jsem´jak vyměněná...takžeLuccy
buď ráda , že jsi zdravá a ty takymedisek
, protože holky být tak mladá a tak nemocná,jako já ,je děsný
věřím, že vás to co se stalo ovlivnilo hlavně asi tebe medisku, je to moc smutný
ale pokud jste zdravé užívejte života a radujte se z maličkostí, život máme jen jeden , tak ho nepromarněte...já si dělala starosti z každé kraviny a byla smutná z hloupostí..co bych dala za to být zase zdravá jako dřív a žít..prostě jen žít, nic jinýho
usmívejte se na svět, budtě štastný a užijte si ten život jak jen to jde
medisku - tatínek by byl taky jistě rád a nechtěl tě vidět smutnou

Ambra
To jsi napsala hezky. U mě to určitě není tak, že bych se tomu poddávala, ale člověka holt tyto záležitosti občas zasáhnout víc než si připouštíme. V případě táty šlo navíc o sebevraždu, takže života si vážím víc než kdokoliv jiný. Vím jak se ze dne na den může všechno změnit a zvrtnout.
A co se týče zdraví, tak já jsem si v lednu zlomila nohu a prakticky od té doby jsem doma, takže to člověku taky na náladě moc nepřidá.. no hlavně že už se nám blíží jaro! V létě se chystám do zahraničí, tak snad načerpám spoustu nové energie...to přeju i vám ostatním

MilySkritek:
no tak nějak se nechce jít k psychologovi s takovou "maličkostí" i když možná když to bude porkačovat tak o tom budu přemejšlet...

Ambra:
děkuju moc, to je mi líto, že jsi nemocná... samozřejmě že jsem ráda, ne v tu danou chvíli si to neuvědomuju... vždycky si řikam že se nesmim urážet a mam dobrou náladu, ale pak se nějak neovládam a začnu bejt nepříjemný a už se to nedá zachránit a je to v pytli

Luccy
.... pokud jste zdravá, je to možná jen známkou toho, že už jste se přenesla přes "telecí" léta.
Život není jen samá zábava, to je nutné si uvědomit.

ale na to jsem ještě moc mladá

Luccy

... takže přece jen nedospělá? To by pak vysvětlovalo celou situaci. Především v období adoslescence bývá totiž člověk více přemýšlivý, a už se mu zdaleka nejeví všechno tak jednoduše jako pár let před tím - a to s sebou nese samozřejmě i určité zvážnění.
Takže to berte jako přirozený vývoj - ale na humor přece jen nezapomínejte.
Také spoléhejte víc na sebe než na kamarádky - vypadá to, že jste na jejich vztahu k vám dost závislá ( můžu se však mýlit ).
Přeji krásné, radostné, sluncem prozářené jarní dny.

citadella
asi na tom něco pravdy bude byla jsem závislá spíš jen na tý jedný, kterou jsem ztratila, o to víc to je těžký, že s ní chodim do třídy. Ted se snažim všechno hodit za hlavu a snažim se víc smát... a trochu to funguje