Minulé léto jsem (bude mi 21) na brigádě potkala sympatického chlapa (teď je mu 27). Hned od začátku jsem si rozuměli, vždy si během směny povídali, vtipkovali, byl na mě vždy hrozně hodný, milý, vždy mě dokázal rozesmát a nechtěl, abych se mračila.
Nejdříve jsem myslela, že se tak chová ke všem, ale uvědomila jsem si, že je mi s ním dobře, že jsem vedle něj šťastná, je mi nesmírně sympatický. Přinesl do mého života zkrátka světlo, něco nového a krásného. Myslela jsem si, že je zadaný, protože jsem se dozvěděla, že plánoval dovolenou s přítelkyní. Dlouho jsem nevěděla co dělat. Ale pak najednou jsem si začala všímat všeho, co dělá, jak se na mě dívá, když já se nedívám. Když jsem se na něj třeba nedívala a usmívala se, vždy to nějak mile okomentoval. Zajímal se o to, co jím, jakou poslouchám hudbu, o moji rodinu, o mé koníčky a vždy mě hrozně mile škádlil, začal mě občas i zdrobněle oslovovat, aniž bych věděla, proč. Všímal si detailů: mého řetízku a náušnic, toho, zda mám na nohou ponožky nebo ne...a řekl, že člověk když chce, všimne si různých věcí. Cítila jsem z jeho strany náklonost.. Jednou jsme se bavili o rodině a začal provokovat, že jsem myšlenkama uplně někde jinde, že jsem asi zamilovaná. Neřekla jsem mu nic, ale on asi vytušil, že mi není lhostejný, prohodil i, zda on není tím chlapem a pak jsme došli k tomu, že řekl, že i on je sám, že ho přítelkyně poslala k vodě. (ale kdy, nevím)
Na začátku srpna jsem měla odjet na dovolenou a nevěděla jsem, zda jej ještě uvidím, zda ještě na brigádu půjdu. A tak jak jsem nikdy nebyla ta, která oslovovala muže, ze strachu, že už jej třeba neuvidím, jsem mu poslala po kamarádce malé psaníčko s tel. číslem, že pokud chce, ať se mi ozve a pokud ne, ať číslo vyhodí. On se ozval. Občas jsem si psali, většinou jednou do týdne, protože jsem nechtěla navodit pocit, že jej uháním. Pak jsme spolu ještě několikrát pracovali, povídali si, smáli se, byl mi blíž a když jsem náhodou pracovala na jiném patře, vždy si našel záminku, aby se u mě objevil. Pak se i omlouval za to, že neměl víc času se mnou mluvit.
Naposledy jsme se viděli ke konci září a od té doby jsme v kontaktu jen přes sms, kdy jsem to já, která vždy píše první. Vždy na sms odpovídá, mile, hezky, že se na mě těší, že jsem hrozně hodná, od Vánoc i že mi posílá pusu. Jsem z něj ale zmatená..vím, že dře v práci jako kůň, že má starosti, ale bydlíme od sebe asi do 12 km a půl roku se neviděli a sms mu píšu vždy já. Dříve, když jsme se vídali se ozval i sám. Teď už mu píšu i třeba až po 3 týdnech, protože nevím, co mu stále psát.. Vždy jsem čekala, zda se třeba ozve, ale nakonec jsem nevydržela a zvítězil můj strach o něj a naposledy po 4 týdnech jsem se mu ozvala. V době kdy jsem mu navrhovala, že bychom mohli něco podniknout, tak bohužel nebyl zdravý a pak už jsem mu nic nenavrhovala. Řekla jsem mu i ,že když bude mít starosti, bude smutný, jsem tu vždy a kdykoliv pro něj.
Možná máte některé pocit, že jsem jako malá holka, která čte brávíčko, ale trápí mě to, že jsem jej už půl roku neviděla, občas mám pocit, jako by ho něco brzdilo, omezovalo, nebo nevím, co to je..ale přitom mi dává najevo, že o mě stojí. Jsem z toho smutná a nedokážu nad tím vším mávnout rukou.
Potřebovala jsem se vypsat, protože o tom nemám s kým mluvit, takže nečekám, že mi dáte někdo univerzální radu, jak to vše vyřešit, jak ho postrčit nebo co udělat, protože ta neexistuje. Chtěla bych ho pochopit, ale nevím jak a nevím, kdy jej zase uvidím..možná až v létě, pokud se nestane zázrak.
Pokud jste někdy některá zažila něco podobného nebo mi napsaly váš názor na situaci, budu ráda. Děkuju.
Poslat SZ
Galerie obrázků
