V mém okolí, konkrétně u mého biologického otce, se objevila zajímavá situace, která mě přinutila se zamyslet, jak to člověk může mít s bývalými partnery. Otec se nedávno rozešel s mou nevlastní matkou a našel si jinou, novou přítelkyni. S nevlastní matkou jsou v kontaktu - to přítelkyně myslím tak nějak tušila. Teď ale otec přijal nabídku od nevlastní matky, aby jí vyrobil něco na zakázku, ale přítelkyni to neřekl, jen řekl, že má novou zakázku. Každopádně nevlastní matka by mu to prý snad měla zaplatit, ale zase tomu dal přednost před děláním věcí v novém bytě kde je s přítelkyní. Ona se o tom nějak dozvěděla, ani nevím jak. Hrála si docela na hrdinku, ale bylo vidět, že jí to vrtá hlavou. Prosila mě, abych mu nic neříkala, ale já mám chuť se otce zeptat, jak to tedy s nevlastní matkou má
Ale nezeptám, je to jejich věc 
Tak mě to donutilo zamyslet se, jak to mám s bývalými já. Kromě jednoho v kontaktu vůbec nejsme (a já o to ani nestojím), ale přátelstvím se to nazvat tedy nedá. Můj přítel třeba v kontaktu s bývalkou je, ale kamarádství to taky není.
Jak to máte vy? Dokážete se s bývalými kamarádit? A co váš partner? Tolerujete mu to? Nebo znáte někoho, komu přátelství klape, i když sou bývalí partneři?
Děkuju za sdělení 



Poslat SZ
no, kdyby aspoň někde byla... Někdy mám pocit že u nich není nic - logika, mozek, jakékoli uvažovaní...
pozdravíme si, řekneme si, co je nového a tím to hasne - když už se teda potkáme. S tím druhým jsem zažila docela bolestný rozchod, byl z toho dlouho špatný, ze začátku jsme si ještě občas napsali, párkrát jsme se i viděli, i s přáteli, ale teď je to už taky úplně mrtvé, chápu ho, má konečně zase novou přítelkyni a chce se prostě oprostit od minulosti, od toho co bylo, což znamená přerušit se mnou veškerý kontakt, jen mě teda trochu zamrzelo, když mi ani neodepsal na mé přání k narozeninám, to je podle mě prostě slušnost. Jinak je to tedy mezi námi uzavřené.