Když odejte ten poslední...

Ahoj,

v první řadě bych Ti chtěla říct, že s tebou soucítím, ale nejsi v tom sama. Já jsem po čase přišla na to, že v životě je člověk opravdu na všechno sám. Jsou části života, kdy u sebe někoho máme a ten člověk zase odejde. Lidé přichází a odchází. Poslední dobou mám pocit, že díky facebooku, telefonům apod. nikdo nikoho nepotřebuje a všichni se jen využívají.

Lidé prochází určitým vývojem a jak u partnerů, tak u kamarádů se může stát, že si přestaneme rozumět. Mě mrzí moje rodina. Závistivá a plná přetvářek. Mám kamarádku v Mexiku a bavila jsem se s ní o tom a ona říkala, že tam ta rodina drží hodně spolu a pořád se schází a tady je to takové jiné.., ale vím, že problémy mají lidi všude na světě..Vždy jsem si myslela, že mám skvělou rodinu a když umřeli oba dědové ty hlavy rodiny, tak se to všechno změnilo..

Buď hlavně taková jaká jsi, protože ať uděláš a řekneš cokoli, tak to pro lidi bude stejně blbě, ale musíš si najít lidi, kteří tě budou brát takovou jaká jsi. Armáda nevím, co já slyšela, tak tam také nejsou moc charakterní lidi, ale pokud si to chceš zkusit, tak si za tím jdi. Každopádně nezapomeň, že jsi mladá a život nekončí. Pořád je lepší dát lidem šanci, než se jich stranit a věřit, že pro ně nejsi důležitá. S mamkou jsou ty vztahy opravdu hodně špatné? Nejde si nějaké věci vyříkat?

Co se týče dětí, tak to mě moc mrzí, ale dnes jsou různé alternativy. Třeba bys našla člověka, který by s tebou dítě adoptoval a nebo si můžeš najít někoho, kdo žije sám s dítětem.. život to nějak zařídí. Hlavně musíš věřit, že se budeš cítit spokojená..

máš ode mě zprávu

Po takových "kamarádech" by mi teda smutno nebylo.

Nějak nevidím, kolik je ti let, ale předpokladám, že jsi na VŠ, takže mladá. A na to, jak jsi mladá, máš neskutečně pesimistický a mírně patetický pohled na svět ...
V první řadě se ti povedlo překonat rakovinu - to je velké vítězství. Asi to největší. Je spousta těch, co byly stejně mladé, jako ty a nepovedlo se jim to.
Ve druhé řadě si uvědom, že nikdo ( a nebo naprosté minimum ) neměl dětství zcela ideální a cestu k dospělosti vystlanou na růžovo. Máma se nejspíš starala, jak mohla, umožnila ti studovat VŠ, nehodila flintu do žita, i když tvůj otec od vás odešel.
Tví spolužáci se od tebe nedistancovali proto, že jsi chytrá ( nepochybuji, že jsi, ale to samo osebe není na závadu ) , ale proto, že tě vychovali o dvě generace starší lidi a s rovesníkmi sis prostě neměla co říct. Až budeš mezi dospělými v práci a ne ve škole, tak se to srovná - ba řekla bych, že proti nejedné povrchní pipince budeš mít hodně navrch : i když se v laciných časopisech pro ženy píše něco jako opak, skutečně chytrý chlap vedle sebe dlouhodobě nesnese hloupý protějšek. A na ty ostatní se můžeš vykašlat Pokud budeš dopředu odhadovat vše negativně ( hajzli, lháři, nikdo mne nebude chtít ) , tak to taky tak bude. Co se týče problému s dětmi, v dnešní době je spousta chlapů, kteří děti nechtějí, nebo je mít nemůžou, nebo je mají ( ať už ve své péči, nebo ne ) a není pro ně prioritní si honem vyrábět další. Zdaleka ne každý má za cíl děti - ale každý, kdo hledá partnerku, má za cíl si najít vyrovnanou ženskou, která to má v hlavě srovnané, ví, co (ne-)chce a působí alespoń trochu pozitivně, takže přehnaně pesimistický náhled je v tomto směru mnohem horší, než neplodnost a služba v armádě dohromady.
A svou "kamarádku" nechej být, ona si musí natlouct sama .... pokud jí její vlastní sebeúcta a pud sebezáchovy neřekne, že má svého agresivního přítele poslat k čertu, tak tebe sotva poslechne. Akorát to mezi vámi dělá zle. Říct ji svůj názor můžeš, ale tím to končí, není to tvá nesvéprávná svěřenkyně. A patrně na tebe řve proto, že kdesi v hloubi duše ví, že máš pravdu a nechce si to připustit. Jediný člověk, kterého si můžeš opravdu pustit bez obav k tělu, důvěrovat mu a poslouchat jej je ten, kterého vidíš v zrcadle A až na to přijdeš, tak žádní "lháři a hajzly" , jak píšeš, nebudou mít šanci, protože ty přitahují pouze nejisté a závislé osoby, které nedovedou odhalit jejich špatné úmysly.

A na můj vkus se dost lituješ. Že se kámošky třeba dočasně nestýkají kvůli chlapovi, je běžné. Aspoň Tě to naučí diplomacii.
Nestarajících se tatínků jsou mraky, jak píše dadabus, to by se půlka lidstva musela pověsit. Věř mi, že armádu blízkých nemá nikdo, je to vždycky jen pár lidí. I kdybys momentálně neměla nikoho, tak ještě není konec světa.

Reaguji na dadabus:
Dadabusku, napsala jsi to krásně. I já se v tom našla a chytám se za nos

Jsi hrozná pesimistka

Reaguji na Maria:
Děkuju , ale myslím, že se obě namáháme nadarmo, poněvaž jak teď koukám, zakladatelka je patrně troll : ještě před necelým rokem studentka architektury na ČVUT, teď už od osmi chce být lékař, tak chodí na medicínu, kvůli čemu ji tenkrát nechala kamarádka, ... No, to je pak těžko, schizofrenie je prevít.

Reaguji na dadabus: Nevadí,já si početla

Dokuji všem za odpovědi!

Takže drahá dadabus, ano na architekturu jsem ještě loni chodila, ale pokud si vzpomínáš psala jsem, že matematika, ani žádné rysy mi nikdy nešly, tudíž studium pro mě bylo problém. Nedostala jsem se poprvé na medicínu, takže teď chodím do prváku, ačkoli bych měla už do druháku. To snad není nějaký problém, že jsem změnila školu ne? Máš pravdu že mám lehce pesimistický náhled svět, ale pracuji na sobě a každý den se učím! Vím, že hodě lidí je na tom daleko hůř, ale mě to prostě zasáhlo, tak to tak ber. Pode toho jak píšeš jsi chytrá tak, ti snad toto vysvětlení bude stačit.

Jo a takových je dost. Proto se člověk nemůže divit, že si občas přijde jako z Jiříkova vidění, když má něco v hlavě O mých koncích s kamarádkami bych mohla vyprávět. Dopadlo to tak nějak stejně. Moc chytrá, moc naslouchavá.. člověk se naučí, že má pouštět problémy druhých mimo sebe a spíše kývat a poslouchat Kolikrát jsem přišla na to, že ve výsledku pravda byla jinde a dotyčná dokázala zdramatizovat skoro všechno.. Všechno špatně, ale když jí dotyčný požádal o ruku, tak se tvářila jako kdyby vyhrála toho nejlepšího chlapa. Až ji přešla radost z novomanželského života, tak se ozvala, že je ten její fakt d..l a nechápe, co s ním dělá..

Já jsem taky ukončila kontakt s kamarádkou, protože lhala, byla myšlenkově někde úplně jinde. Prostě jsem cítila, že už nemáme nic společného. A když se občas začala chovat jako malé děcko, tak jsem to prostě ukončila. Život je moc krátký na to, abych plýtvala časem na takové lidi. Takže ztrátu takové kamarádky bych nebrala jako hroznou prohru. Musíš uznat, že její chování je mimo. S tou armádou, chápu to tak, že při takové práci není čas na dumání nad lidskou existencí, zvlášť někde ve válečné zóně? Uvědom si ale také rizika...kolikrát slyším, že se bombardují i nemocnice.

No, jestli takhle podrážděně reaguješ na všechno, tak se tvé samotě ani nedivim.