Už 3 měsíce jsem v Německu na studijním pobytu, což byl můj sen. Miluju němčinu, tak jsem se na vysoký přihlásila do výběrovýho řízení na Erasmus. Celá moje rodina mě v tom rozhodnutí podporovala, včetně mého přitele. Před podáním přihlásky jsem se ho ještě jednou zeptala, jestli mu to opravdu nebude vadit, kdybych náhodou odjela. Ujistil mě, že to spolu zvládneme.
O to horší byl pak šok, když mě vybraly. Na naší škole je na Erasmus strašný nával, tak jsem slavila, že já byla mezi vyvolenýma. Celá rodina mi gratulovala, byly na mě pyšný... Až na jednoho člověka. Na SMSku, kdy jsem mu psala že mě vybraly na Univerzitu v jednom malým městě mi neodpověděl a po příchodu domů žádný oslavy nebyly, ani žádná pochvala. Teď si s postupem času asi začínám uvědomovat, že mi asi moc nevěřil, že splnim ty všechny možný povinnosti (průměr, test z cizýho jazyka, mimoškolní aktivity) a pak že mě dokonce vyberou).
Další zkouška ohněm přišla pár dní před mým odjezdem. Přítel se jednou večer strašně opil a po dlouhým naléháním, co se děje, z něj vypadlo, že pil z toho důvodu, že mu teprve teď došlo, že mu za chvíli odjedu. Jenže co teď, že jo?
Naštestí to byl jen takovej zkrat a já v klidu odjela sem do Německa.
Přítel tu se mnou zůstal první víkend a pak to všechno začalo. Při loučení jsme si naslibovali pomalu hory doly, jak si budeme psát a volat přes Facetime/Skype. Jenže teď vidím, že to byly planý řeči.
Jelikož přítel pracuje a ještě k tomu na směny víceméně v noci a ve dne spí, tak konverzace se omezila na minimum. Zprávy přes FB by se daly shrnout do následujícího řetězce: Ahoj, Ahoj, jak je? Dobře, co ty? Taky to jde. Co novýho v práci? Ani nic. Co ve škole. V pohodě, zatim žádný testy.... A v podstatě timhle naše konverzace zkončí a dalši den to má opět podobný ráz. O tom, že by mi zavolal sám od sebe si můžu jen nechat zdát. Párkrát jsem mu volala já, ale zněl jako bych ho zrovna v něčem vyrušila a taky moc příjemný na konverzaci nebyl.
Po prvním měsíci to tady na mě všechno padlo a já mu všech o vyčetla, a jediná odpověď, co se mi dostala, bylo, že je to asi tou dálkou. Jinak normálně nemáme problémy si povídat, sice se tu a tam občas pohádáme, ale pak je pokoj.
Dneska to zase na mě 'přišlo'. Jsem spíš uzavřená osoba a společnost moc nevyhledávám. S přítelem doma spolu bydlíme u mých rodičů, takže jsem zvyklá s pořád doma s někým povídat a tady prostě nemůžu. Paradoxem je, že s mojí mámou si přes Skype povídám denně, každý den minimálně půl hodky, občas i přes hodinu. 😊 A přítel prostě skoro nic. Respektivě nic smysluplnýho.
Dostala jsem se do situace, kdy mu nemám ani já chuť psát protože to buď bude pořád ta samá konverzace dokola, nebo mi odepíše jednou za xxx hodin a nebo neodepíše vůbec.
Netušim už co mám dělat, přijde mi, že daleko víc trpim já. Asi jsem se na přítele moc upnula.
Co vy byste dělaly? Jak byste to řešily? Budu ráda, za jakoukoliv radu.
P.S. Oboum je nám 22, já ještě studuju, přítel nedokončil vysokou a už skoro 3 roky pracuje. Spolu jsme 4,5 roku.
Poslat SZ
Pritel do CR jeste nechtel a nabizel mi vztah na dalku uz driv, ale ja se rozhoupala az letos, kdyz se mi podelala vysnena prace, respektive ze sefu se vyklubali zas svinuchy. Ted jsem ziskala praci v CR.
každopádně záleží na daném chlapovi, jak se k tomu postaví, pokud své přítelkyni věří, neměl by takové kecy brát vůbec vážně.