Reaguji na EleanorWoods:
Eleanor tuhle diskuzi sice ukončila, ale jelikož reagovala i na mě, tak k jejím závěrům taky ještě něco dodám, ať už to bude číst, nebo ne.
"... Ty se mateřství bráníš jako čert kříži ... Nechtěla bych si dělat dítě skoro jako babička ..."
Já se naprosto a vůbec ničemu nebráním jako čert kříži, na druhou stranu se taky k ničemu neupínám zuby nehty - takže ani k "nutnosti" mít děti. Což ale neznamená, že se jim jednou provždy bráním. Ale přijde mi hloupé si ho pořizovat jen proto, že jednou bych z něj třeba mohla mít radost. ... A udělat si dítě skoro jako babička... No, nevím, od kdy se kdo hodlá považovat za "babičku", ale já to zase tak brzy v úmyslu nemám. Možná i to se dost odráží v našich rozdílných postojích - každá holt plánujeme být všestranně produktivní do jiného věku...
"... Momentálně dítě nemám a co? Chráním se, ale jsem v takovém stavu, že pokud bych se dozvěděla, že jsem těhotná, tak si to dítě nechám ... psala názor jen o tom, že dítě není životní překážka ..."
Ptala jsem se na to úmyslně, abych věděla, z jakého úhlu pohledu na celou věc koukáš. A zjistila jsem, že z úplně stejného jako já, tj. z čistě hypotetického. Takže když píšeš, že dítě není životní překážka, tak je to jen tvůj DOJEM. Ale nemáš s tím zkušenost, takže to jistě nevíš, nikdy jsi to nevyzkoušela. Já ti úplně stejně nepoznamenaně řeknu, že si naopak myslím, že v určitých případech dítě překážkou být může (byť to zní třeba blbě a byť jsem to taky na vlastní kůži nezkoušela), a to stejně jako jakákoliv živá bytost, kterou k sobě připoutáš a za kterou pak neseš zodpovědnost, a proto si musíš život nadále zařizovat s ohledem na ni. Já třeba dítě nechci zrovna teď, protože zrovna teď mám plány, při kterých by to dítě skutečně bylo na obtíž. A naopak - já bych zase třeba poškozovala to dítě. Taky bych se nakonec mohla stát jeho životní překážkou, která mu díky nedostatku času a pozornosti zkazila život.
Například pokud by zakladatelka nějakým způsobem otěhotněla, neměla ale partnera a musela sama živit sebe i dítě, znamenalo oby určitě nedostatek času a určitě by nemohla svému dítěti věnovat tolik, kolik by chtěla (ve všech směrech). Sama zastávám názor, že pokud se žena rozhodne mít děti, měla by s nimi být v rámci možností co nejdéle doma, poskytovat to teplo "rodinného hnízda", kde pro dítě vždycky někdo bude k dispozici, když bude mít problém, měla by s ním hodně komunikovat (nejen ve spěchu mezi příchodem z práce a vařením večeře), měla by ho rozvíjet, sledovat, co cítí, co si myslí, co ho baví... Proto považuju rozhodnutí mít dítě za tak strašně vážnou věc, která by se neměla podcenit, a měly by se zvážit všechny okolnosti.
Mmch, kdybych náhodou otěhotněla, taky bych si to dítě nechala. Ovšem to už by byl právě ten volně plynoucí "proud", který by mě strhnul právě v tu chvíli a právě tam, kam mám doplout...
Fuj, to je dlouhý příspěvek. Omlouvám se