Metody rozhodování se v klíčových životních situacích

Samozřejmě je důležité řídit se vlastním pocitem, většinou ten první bývá správný. Nicméně jestli se jedná o životní rozhodnutí, je nejlepší nebrat tíhu rozhodování jenom na sebe. Promluvit si o tom s rodinou, přáteli, najít na internetu nebo jinde podobné příběhy lidí a jejich zkušenosti... Často když se rozhoduju a třeba si už myslím, že jsem se rozhodla správně, názor druhého člověka najednou úplně změní můj pohled na věc a já si třeba uvědomím něco, co mi předtím nedošlo...

Jinak ať už se tvoje rozhodování týká čehokoli, přeju ti, ať se rozhodneš co nejlépe

Reaguji na Christal:
já se rozhoduju srdcem a pokud možno sama Ze zkušenosti vím, že se nechám snadno ovlivnit, proto ty důležité věci se snažím vyřešit sama, případně s manželem. A taky si myslím, že ten vnitřní pocit nám napovídá správně

Ano, s tím si dovolím naprosto souhlasit Mnoho rozhodnutí, která se nakonec ukázala v budoucnu jako ta správná, jsem udělala díky svým přátelům, kteří mi poskytli na danou věc objektivní názor...A teprve v tu chvíli jsem třeba postřehla drobné detaily, které mi unikali

Děkuji

Právě.. a to já ani nepotřebuju názor zvenčí a vždy si při přemýšlení o tom uvědomuji, kolik má ten můj plán úskalí...

První pocit (a většina těch následných) křičí "běž" a já jsem i typ člověka, co jde za svým srdcem a rozhoduje se intuitivně.. jenže toto je opravdu docela závažné rozhodnutí, tak si to chci nějak logicky podložit... a protože to právě neumím, zkouším najít, podle čeho se rozhodují ostatní, třeba některý ten způsob pomůže i mně..

taky v to věřím

to bych přesně potřebovala! nějaký jiný úhel pohledu.. jenže s moc lidma to dilema konzultovat nemůžu...

Mám sepsané svoje hodnoty a jejich pořadí. Podle nich se rozhoduju Ještě nikdy to nebylo špatně .. pokud někdy bude, budu vědět, že to bylo to nejlepší, co jsem v dané chvíli mohla udělat. Pokud je to v souladu s hodnotama, vlastně ani žádný špatný rozhodnutí neexistuje
Pokud jsem se i přesto nemohla rozhodnout, hodila jsem si korunou a podle prvního pocitu, který jsem měla, když mince dopadla, jsem se rozhodla Naštěstí se taky ještě nestalo, že bych toho litovala

to chápu Obzvláště, když jde o nějakou důležitou věc...Mě dřív strašně štvalo, že jsem za někým přišla, chtěla znát jeho objektivní názor a většina lidí mi začala říkat to, co si mysleli, že bych mohla chtít slyšet, nikoliv to, co si doopravdy mysleli

řídím se pocity, jestli se v dané situaci cítím šťastná a spokojená nebo ne, potom taky praktickými okolnostmi věci, popovídám si o tom třeba s mamkou nebo s kamarádkou ne proto, aby to rozhodnutí udělaly za mě, ale spíš aby mi řekly, jak vnímají moje chování v té dané situaci, např. jak se chovám od té doby, co mám ty a ony jisté problémy, jestli nejsem nepříjemná, jestli se směju jako předtím, prostě pohled z vnějšku na to, jak mě moje problémy ovlivňují, ale od přírody jsem váhavý člověk co do racionální stránky věci, takže si nejčastěji kladu otázku "jsi takhle šťastná?" a pokud ne, následuje příkaz "tak to změň!"

Jako první mě napadlo, co zkusit koučing? Ten většinou pomůže získat více úhlů pohledu. Kouč je vázán určitou etikou podobně jako třeba psychoterapeut nebo psycholog, často to také dělají zároveň, takže se nemusíš bát se mu svěřit prakticky s čímkoliv.

slyším poprvé... jdu googlit.. děkuji za tip

Reaguji na Christal:
Koučing je metoda/proces, který by měl být "radostný", tedy narozdíl od terapie neřeší nějaká traumata či nepříjemné zážitky. Kouč Ti neřekne co máš dělat, ty na to při tom sezení nějak musíš přijít sama, on ti jen jaksi rozšíří obzory (aspoň tak jsem to zažila já). Profesionální kouče často využívají manažeři, nebo lidi duševně pracující. Asi i v tomhle existuje mnoho způsobů a metod práce. Já jsem zažila asi takové to základní - definovat si, co Ti současná situace jak je přináší, a co Ti naopak bere (bylo to v rámci školy, ale i tak to byla velmi zajímavá zkušenost).

Stejně jako asi ve všem je potřeba ho dobře vybrat, vždy záleží na člověku, ne přístup všech Ti musí sedět.
Podobně může ale podle mě pomoct i dobrý terapeut, ikdyž na koučink je potřeba speciální výcvik - ne každý psycholog to musí ovládat.

já se tim vždycky hrozně moc dlouho zaobíram, přemejšlím, vymejšlím.. v těžkých rozhodnutích se většinou dostanu do bodu kdy nevím, tak vyložím svou situaci třeba mámě nebo kamarádce, řeknu jim pro a proti a řeknu jí ať mi řeknou co mam dělat. pak máma třeba řekne A a já řeknu si řeknu "nojo, to dává smysl" a nebo řekne A a já řeknu "ale proč? vždyť B je blablabla..." a tohle mě dost vždycky navede správným směrem za tím co podvědomě chci víc..
ale vždycky se ve všem rozhoduju podle sebe, ať už mi řekne svůj názor kdokoliv.. hlavně bych nesnesla to pomyšlení, že jsem dala na radu někoho jinýho a ono to nevyšlo, protože bych si připadala jak blbec, že sem si to nerozhodla sama.. zato když se rozhodnu sama a nevyjde to, tak si vůbec nic nevyčítam a snažím se jít dál..

Mám to podobně. Nejvíc mi pomáhá svěřit se s problémem svým přátelům a rodině a poslechnout si jejich názor. Před nějakou dobou jsem stála před velkým rozhodováním a byla jsem v situaci, kdy jsem neměla moc čistou hlavu a nemohla přemýšlet jasně. Svěřila jsem se s daným problémem lidem, které mám ráda a kteří mě dobře znají, a oni mi řekli svůj názor. Bylo pro mě důležité slyšet co nejvíc aspektů dané situace, abych neudělala chybu. Nakonec jsem se rozhodla podle sebe s vědomím všech rizik, případně výhod mého počínání. Když čtu o tom koučingu, tak mi přijde, že podobně funguje hluboký rozhovor s mými dobrými přáteli.

Poslouchej svou (žízeň) intuici. Ta mě ještě nikdy nezklamala.
Další metody:
O té "životní křižovatce" si promluvit s někým, na koho dáš, komu důvěřuješ a sdílíš jeho názory. U mě je to vždycky maminka
Plusy (pro) a mínusy (mínusy) vypsané na papír.