Milý deníčku,
mám velké starosti a už nevím co s nimi mám dělat. Nemám komu jinému bych to řekla, tak píši aspoň tobě.
Začnu od začátku. Minulý rok v říjnu jsem se po 2 letech rozešla s přítelem, kterého jsem milovala. Byl to můj nejkrásnější vztah, který jsem měla. Ale poslední měsíc to bylo divné. Přítel ztratil zájem...rušil naše schůzky a hloupě se vymlouval. A já se trápila, že má jinou...tak sem se mu nabourala do účtu na facebooku. Psal si hodně s jednou holkou a dokonce jí zval na rande. Akorát ona ho odmítala. Ale mě to zlomilo srdce...představa, že chce někoho jiného a že hrozí, že mě podvede, mě dohnala k tomu, že jsem se s ním rozešla. Asi měsíc před tím jsem to v sobě dusila a bála jsem se mu to říci. Bála jsem se, že mě opustí...až sem to trápení sama nevydržela a raději jsem to ukončila sama.
Na Silvestra jsem nechtěla být doma sama, protože vlastní kamarády jsem neměla. Vždycky jsem se stýkala s kamarádama přítele...A tak sem se rozhodla, že pojedu na hory s bráchou a s jeho kamarády. Bylo to super. Akorát jsem se tam seznámila s jednim klukem, který mě celý týden balil, ale já nebyla na vztah ještě připravena, tak sem ho odmítala. Až do Silvestrovské půlnoci. Bylo mi tak smutno a moc sem chtěla pusu, tak sem šla k němu a políbila ho...Brala jsem to jen jako polibek nic víc. Ale když jsme se vrátili z hor, tak mě pozval na večeři, že prý uvaří 
To mě překvapilo a nechtěla jsem ho odmítnout, tak jsem jeho nabídku přijala. Udělal na mě tak obrovský dojem, že po pár minutách jsem věděla, že je úžasný. Byl pravý opak mého bývalého a splňoval vše, co jsem si po rozchodu řekla, že bych chtěla. Začala jsem se bát, že už nemusím nikdy nikoho takového potkat. A tak jsem do toho šla. Vše bylo krásný akorát jsme oba zjistili, že si najednou nemáme co říct...že se tak moc neznáme. Ale já tomu dávala stále šanci. Řikala jsem si, že se poznáme a bude to dobrý. Akorát on byl opačného názoru. Asi sám se bál dalšího zklamání ze vztahu...sice tvrdil, že mě nechce trápit apod., ale myslim, že i on si nebyl jistý jako já. Vzala jsem to statečně. Snažila jsem se do něj nezamilovat, protože jsem také cítila, že to není tak správně uvolněné, jak by to mělo být.
Přesto na něj stále myslím. Od rána do večera. Už se z toho asi zblázním. Myslela jsem si, že když ho přes půl roku neuvidím, tak ho z hlavy dostanu. Ale bohužel se tak nestalo. Nedávno jsem jela s tou samou partou do sklípku. S ním jsem se normálně bavila, byla jsem za to ráda. Akorát jak už sem dlouho nikoho neměla, tak sem se s ním vyspala...vůbec toho nelituju, protože jsem o tom měsíc dopředu přemýšlela, že by mohla být příležitost. Ale to je samostatná kapitola. To, že ho nemůžu dostat z hlavy s tím tak nesouvisí. Ale je to čím dál horší. Myslím na něj pořád a pořád. Ale on asi už zájem nemá...nebo já nevím, on je geniální, jak dokáže skrývat emoce a ani nemrkne, aby něco neprozradil...
Ale já už se tím docela trápim a myslím si, že to je i důvod proč nemám nikoho jiného...protože pořád myslím na něj a v porovnání s ním se mi jen tak někdo nelíbí...spíš vidím jen jeho a nikoho jiného...
Už jsem tak zoufala, že přemýšlím, že mu to řeknu, že když mi řekne, že jsem mu volná, tak se třeba proberu a půjdu dál. Ale bojím se, že se mi pak bude vyhýbat a už semnou ani nebude mluvit...všichni mi radí, ať mu to řeknu, aspoň budu vědět na čem jsem a posunu se dál. Ale já mám strach...
Do toho mi ještě pořád píše bývalý, že by mě chtěl zpátky a že mě miluje...ale já bych chtěla aby byl jako on...nevím co mám dělat.
Měla bych být ráda, že mě někdo má opravdu a upřímně rád a ne myslet na někho, kdo se mi ani neozve a jsem mu nejspíš lhostejná...
Asi se zbytečně trápím a řeším blbosti, viď? Ale i tak mi prosím poraď, co mám dělat, co by jsi děla ty na mám místě:
Děkuji, že jsi mě vyslechl.
Poslat SZ
Ale budu ráda za jakoukoli reakci..
