Myšlenky a deprese

Ahoj, jsem tu nová a ráda bych znala Váš názor na mojí situaci. Je mi 31 let, jsem bezdětná, bez partnera. Pracuji jako sekretářka (v kanceláři jsem sama). Poslední dobou, no je to popravdě už tak 3 roky mi asi docela hrabe nebo nevím, jak to slušně nazvat. Mám byt, na který jsem si vzala hypotéku, 3+1 až budu mít rodinu, haha.... Splácení bylo ale tíživé, byt jsem pronajala a nastěhovala jsem se k rodičům, možná i s vyhlídkou toho, že se mé potíže zlepší, že nebudu sama. Jenže tady vládne hodně negativní atmosféra, nenávist. Jedná se o to, že nemám moc kamarádek, jsem introvert a mám pocit, že mě asi nikdo moc nechápe. Problém je v tom, že si neumím pustit lidi k tělu (trošku si to přihazuji ke vztahu s matkou, jejím názorům a generálním povelům jsem se celý život bránila a poslední dobou mi přijde, že to dělám sice asi podvědomě, ale pořád,nechci ji k sobě pustit. Další věc, jsem prcek, strašně mladě vypadám, tak na 18 let, problém je v tom, že jak mi to všichni cpou, tak se tak někdy snad i cítím. Stydím se za sebe, nemám žádné sebevědomí, vnitřně nehorázně hniju. A nejen vnitřně,
nemám s kým kam jít. Zkoušela jsem si najít nové koníčky, ale samotnou mě to vždy brzy přestane bavit. O tom, že bych si našla přítele nemůže být ani řeč, strašně se za sebe stydím ( jsem už 6 let sama). Když se v práci stane nějaký průšvih, tak hned mám pocit, že jsem ho udělala já. Každé ráno se probouzím s ohromným pocitem prázdnoty. Přijde mi, že jen přežívám. V hlavě se mi honí samé negativní myšlenky, někdy mám pocit, že už to neunesu a buď půjdu někam z něčeho skočit nebo se zblázním. Jak se říká opakovaná lež se stává skutečností a mám pocit, že tohle moje hlava na 100 % zvládla. Nevím co se životem, nevím, proč tu jsem. Tohle trápení už dlouho nevydržím. Celé dny jen sedím a koukám. Mám úzkosti, depky. Nemáte to někdo podobně? Nebo neměl jste to někdo podobně a dostal se z toho? Díky moc za odpovědi.