Naučila jste se sama sebeúctě a získala jste sebevědomí?

s tím pálením mostů mám lehce ještě co dělat. Je fajn spálit je, nenechat si zadní vrátka, a tudíž jediná cesta je kupředu!

Holky mají pravdu, já jen dodám, že všechno chce svůj čas...i kdybys nic nečetla, je velmi pravděpodobné, že s každým přibývajícím rokem budeš vyrovnanější a sebevědomější. Mám to tak já i většina mých přátel. Ve dvaceti jsem byla vyklepaná, nejistá, extrémně introvertní, stydlivá - také to bylo výchovou, naši nás nikdy nechválili, dobré chování, samé jedničky a úspěchy ve sportu považovali za naprostou samzřejmost, naopak za trojku ve škole nás seřvali. Postupně s osamostatněním se vše samo postupně srovnalo do normálu, naučila jsem se fungovat ve společnosti, vystupovat sebevědomě a působit přesvědčivě, cítit se mezi lidmi dobře, věřit ve své schopnosti, díky partnerům a lichotkám okolí jsem si extrémně zvedla sebevědomí i ohledně svého vzhledu apod....Přijde to, jen to chce čas, neboj.

Reaguji na Jully:
Děkuji za příspěvěk.
Vím, že vše chce svůj čas, chci na tom ale zapracovat, abych byla taková, jaká bych si přála být co nejdříve - jak jsem psala. Můj osobní a pracovní život tím trpí. Nejsem schopna přesvědčit na pracovním pohovoru, těžko zapadám do kolektivu - "oblíbenějších" lidí - nejde mi o to, být mezi nimi, ale být si sebou jistá, tak, že před nimi dokážu sebevědomě vystupovat a nenechat se vyvést z míry. Protože jsem poznala, že intriky střední školou nekončí a lidi se vysmívají druhým i na pracovišti.

Jully má pravdu i když přečteš stohy knih a povede se ti nějakým způsobem lépe vystupovat před lidma,tak to bude jen naučená póza a lidi to cítí.Navíc tito lidé působí jako sektáři - mají naučené věty a načtené moudro z knih v obyčejném běžném životě moc neplatí,takže zase jsou divní jen jinak než před tím.

Za sebe můžu určitě doporučit knihu Model růstu. Prošla jsem i výcvikem v přímé komunikaci, který je založen na metodě Modelu růstu od V. Satirové a ten mi hodně pomohl mít úctu sama sobě i k ostatním a hlavně to, že říkat NE není nic špatného a dokonce je to nutnost.

Taky souhlasím, nechci jen naučenou pózu - taky to nemám ráda - ale chtěla bych postupnými efektivními kroky dospět ke kýženému cíli

Já jsem měla také v dětství drezůru. Jediné co mi to dalo, že jsem věděla, že mi nikdo nepomůže a všechno je jen na mně. Když o tom teď s rodiči mluvím, žasnu, že si nic špatného nepamatují a nevybavují. Odpustila jsem jim, ale žádná idylka to stále není a asi nikdy nebude. Každý si táhne nějaký balvan celý život a musí s ním bojovat a nebo ne. Nesnáším, když se lidé neustále vymlouvají na osud a dělají, že jsou obětí rodičů atd. S tím se musí začít bojovat a je to boj každodenní. Já jsem na sobě hodně pracovala, ale musela jsem chtít a především hodně přemýšlet. Protože to jsem neuměla, říct si, co vlastně chci já, jen jsem plnila příkazy a sebe vůbec neznala. Obětovala jsem tomu hodně času a třeba i v životě něco propásla. Ale všechno něco stojí. Číst knihy OK, ale samy o sobě nic neřeší.

Ono taky hodně záleží, co nám do vínku dala sama genetika ...., někdo je rozený vůdce, někdo ne. Můj muž měl taky vojenskou výchovu, jedináček a velmi tvrdě vedený. Nic neměl zadarmo a rozhodně nebyl rozmazlovaný. No ale nezhroutil se, naučil se, že pomocná ruka je na konci jeho ramene. Všechno co má (a posledních 20 let máme oba) - má jen díky své práci a píli, samozřejmě se všechno nedařilo napoprvé a lehko .... Z čeho měl kdysi nervy dnes zvládá s přehledem. Tím chci říct, že samotný život, metoda pokusu a omylu tě bude formovat a je jen na tobě, jak se s tím popereš. Hodně štěstí

dost zajímavý názor.
Se kterým si tedy dovolím nesouhlasit.
Hlavně s tím, že to bude naučená póza a lidé to poznají.
Naučené to zpočátku být může. Ale jak je známo, po 21 dnech se z činnosti stává zvyk.
A zvyky jsou automatickou činností, děláme je kolikrát nevědomky. Přirozeně.
Chovám se podle x návodů a x knih, vzala jsem si za své i nucené naučení se úsměvu. Ale není to póza. Je to už moje přirozenost.

A už vůbec nejsem divná. I když, kde je rovnice nebo měřítko toho, co je normální a co divné?

Jestli někomu připadám jako sektářka, netuším. Ale to je mi vlastně úúúúúplně jedno.

Docela mě překvapuje, že když se někdo dá na vlnu pozitivního myšlení, aby měl hezčí život, hned ho plno lidí má potřebu strčit do škatule - " ty, nepatříš k nějaké sektě, nebo co? "

Za mě - knih není nikdy dost. Pokud prahnete po změně, a nevíte kudy kam, klidně hltejte denně jednu knihu. Nezabije vás to, ani vám to neublíží. Byť by jste si měly z té knihy odnést jedinou myšlenku, jen jedinou, mělo to smysl

vedení lidí je získaná vlastnost. Nikdo se nerodí s tím, že je vůdce. I když se to říká...

Já jako malá měla málo sebevědomí z otce a dost problémů a měla jsem dobrou psycholožku z Prahy, která mi dost dodala sebevědomí

to už je výrazný krok k postupnému získání sebevědomí když si myslíš, že tvůj problém pramení z její výchovy.

krutě, nekrutě - nemůžeš si vnutit cítit co necítíš. Jestli necítíš důvěru a že je to člověk, o kterého se můžeš opřít, tak co naděláš...
Jestli Tě celou dobu jen okřikovala a podceňovala, těžko budeš cítit velkou radost ze společně trávených chvil. I když už se to vše třeba trochu změnilo - dětství a dospívání je dlouhá doba, navíc zranitelné, citlivé období.

já to samé a opravdu je člověku bez nich nádherně. Jakmile mne někdo soustavně jen využívá apod., tak zařadím zpátečku; za levárny rovnou beru roha a nevracím se.
Ze seznamu přátel jsem škrtla i holky co mi jely po příteli, protože to bylo opravdu nevkusné a nechutné... apod.

u nás stejně. Naši asi vůbec netuší jak jsem nesnášela dětství a dospívání kdy jsem na nich byla závislá, žila s nimi. Po odchodu nastal rozlet, o kterém jsem ani nesnila. Také jsem jim samozřejmě odpustila, vychovávali tak jak uměli, jak pokládali za nejlepší. Ale mne se mimoděk vrací ty staré pocity méněcennosti (v menší míře) když přijedu na návštěvu a zcela vymýtit to nejde. Bohužel. Písemná konverzace přes maily je ještě ok.

Já mám díky nízkému sebehodnocení zdravotní problémy (psychiká dělá opravdu hodně) a taky mám v plánu si přečíst nějakou literaturu a začít na sobě pracovat. Všem, kteří bojují s nízkým sebevědomím, přeju hodně štěstí

Reaguji na bedrunela:
Aha, tak se asi něco změnilo, před dvaceti lety jsme se to učili takto .... Tak to se omlouvám, doba pokročila