Ahoj holky. Nevím, co se mi poslední dobou děje, ale mám pocit, že je všechno špatně. Je mi 25 let, studuji poslední ročník VŠ a u toho pracuji v Praze v oboru. Jenže už mě nebaví se učit, mám pocit, že školu nedokončím, že se prostě nedonutím naučit na státnice... nebaví mě vstávat do práce, ráno vstávám s brekem a vše dělám jen ze setrvačnosti, jen proto, že vím, že musím zaplatit nájem, jinak bych tam už nikdy ani nešla, protože mě to nebaví. Nemám potřebu měnit konkrétně tuhle práci, pracuju v oboru a vlastně mi tam nic konkrétního nevadí, mám super kolektiv i peníze, já vlastně sama nechápu, co mi vadí, ale mě nebaví prostě nic...
Závodně jsem hrála tenis a jezdila na kole, teď už pokračuji jen rekreačně, ale poslední dobou mě nebaví ani tohle, dělám to opět zase jen ze setrvačnosti nebo proto, že s určitými lidmi chodím pravidelně a nechce se mi vysvětlovat, proč nikam nepůjdu. Nechápu, co se se mnou vlastně stalo. Ale nejradši jsem sama, dám si dvě skleničky vína, lehnu si do postele, zatáhnu a brečím.
Navíc si připadám hrozně sama, nikdy v životě jsem neměla vážný vztah, vždy to ztroskotalo z mé nebo druhé strany, to je prostě pravidlo, že já bych chtěla někoho, kdo z toho nakonec po pár týdnech vycouve, a naopak, když se mi zdá někdo ze začátku fajn, začnu si s ním a on by mě chtěl, tak mě prostě přestane bavit časem a končím já. Takže mám za sebou cca dvacet románků, které po pár sexech skončily, i když ze začátku vypadaly nadějně, a ptám se sama sebe, proč? Moje kamarádky mají dlouhodobé vztahy, některé jsou vdané, některé mají děti, a já s nikým nikdy nevydržela víc než pár týdnů - nebo on se mnou. Nechci, aby to znělo hloupě, ale připadám si docela hezká, jsem dlouhovlasá blondýna a mám hezkou vysportovanou postavu, prostě o sebe dbám a vím, že klukům se líbím, když např. přijdu někam do klubu, tak se kolem mě furt někdo motá, ale prostě mám smůlu potkat pravou lásku a už jsem z toho na nervy, mám pocit, že zůstanu sama celý život - je těžké si myslet něco jiného, když si ve 25 letech uvědomíte, že jste vlastně NIKDY nikoho neměli. To je to, co mě asi hlavně trápí..Hlavně jsem se asi pořád nevzpamatovala z posledního odmítnutí, kdy se to asi tři měsíce krásně rozjíždělo, vše bylo fajn, než to z jeho strany nepochopitelně bez vysvětlení skončilo (a nemá jinou). A já mám pocit, že už nikdy nikoho lepšího nepotkám. Já pořád prostě nechápu, co dělám špatně. Napadá vás něco? Jsem hodně společenská, ráda cestuji, mám spoustu přátel, neustále chodím i večer někam do klubů/ do společnosti, takže přijdu do styku s mnoha lidmi, a pořád jsem na pravého nenarazila....
Já prostě vůbec nevím, co se sebou teď dělat, je mi špatně z představy dalšího roku, který strávím úplně sama v garsonce v Praze nad hromadou knih střídavě s celými dny v práci. Nebaví mě už ani večer někde vymetat, nemám chuť se scházet ani s kamarádkami..to bude znít hnusně, ale momentálně všechny moje kamarádky jsou šťastně zadané a hrozně jim to závidím. A nemám chuť se furt bavit dokola o tom,jak jsou ony šťastné a spokojená a jak já se mám na nic a nikdo mě nechce, takže nemám tím pádem chuť se s nimi ani vídat, protože pak z toho akorát celý večer doma brečím.
Já vím, že mi třeba řeknete, že řeším banality a mám být ráda, že jsem zdravá a mám se relativně dobře, to já si všechno uvědomuju, proto jsem na sebe ještě víc naštvaná za to, v jakém jsem teď hrozném rozpoložení, aniž bych měla pořádný důvod. Já bych to ráda změnila, ale nevím jak. Přiznám se, i když se stydím, že kolikrát, když jsem to přehnala s alkoholem a ležela sama doma s depkou v posteli, tak jsem i přemýšlela nad sebevraždou. Pak mě to třeba zase za pár dní přejde, ale já vlastně ani nevím, proč mě to napadá. Nevím, co ze sebou, ale takhle to dál nechci, prosím poraďte 
Poslat SZ
) více méně k ničemu. A nebo jsem silně ovlivněna zkušenostmi ze svého okolí, kde dospívající osobě doktorka na podobné stavy nasadila Rivotril a následky byli víc, než nedobré .....
