Nejistota, strach, malá sebedůvěra

Ahoj, založila jsem si tu diskuzi o tom, že hledám kamarádky z Prahy a přitom nejsem schopná dojít na sraz. První jsem tedy promeškala, že jsem o něm nevěděla. Teď se plánuje druhý. Volno v práci mám,ale nejsem schopná někam dojít, kde nikoho nebudu znát. Nevím, co bych jim tam říkala, navíc se koukám na fotky jednotlivých holek a prostě si případám divně.
Zažila jsem kdysi ošklivý vztah, kdy mě přítel psychicky týral. Tehdy jsem byla hubená a snad jsem si přišla i hezká. Tento člověk mě dostal psychicky na dno - po ostříhání vlásů mi narovinu řekl, že semnou nebude spát, když je mám nakrátko. Nechával mě doma samotnou, nestaral se. Bydlela jsem u něj. Opustila práci, kamarády a šla za ním do Plzně. Vydžela jsem tam dva roky. Furt věřila, že vše bude ok. Poté mě podvedl a já odešla. Ty měsíce před tímto byli strašný. Brečela jsem mámě do telefonu, že chci domů,ale nebylo kam. Babička mě k sobě nechtěla - bydlela jsem u ní, když jsem chodila na SŠ. Naši rozvedení. Máma si přitáhla domů přítele, který si zabral můj pokoj.
Každopádně od toho vztahu jsem uzavřena a dlouho mi trvá, než se s někým seznámím. Vše se událo před 4 roky. Od tý doby jsem přibrala skoro 40 kg. Sice teď chodím k psychiatrovi,ale ta mi pomáhá z jiného důvodu a tenhle, když jsem jí řekla, tak mi ani nemohla uvěřit, že mám takový problém. Naopak ji přijdu ukecaná a v tomhle směru ok. Jenže tohle je taková ta maska. Uvnitř se strašně bojiím, abych někam šla a přitom bych tak moc chtěla umět se bavit, nebát se, atd.
Navíc mi kolikrát přijde, že když píšu sem do diskuze, že snad ostatní poučuju, přitom to myslim dobře. Nevím, asi působím takovým divným dojmem i přes psaný projev.
Možná, že to proč nechci třeba chodit ven s někým, koho neznám je i to, že mám malé sebevědomí. Prostě sama sobě se nelíbím, nevěřím si,...