Nerozhodnost

Ahoj

Ahoj Určitě je to strachem, jestli neuděláš chybu a taky strach z něčeho nového...to je pravda. Introverti to mají asi v tomhle složitější, já tedy osoně nevím, jsem něco mezi. Ale takoví ty lidé, kteří si s ničím nedělají hlavu a prostě do toho jdou obdivuju a těm se většinou daří. Jak píšeš o nových prsech, tak já byla na plastice s nosem a taky jsem se rozhodovala několik let. Ale ne o tom, jestli chci hezčí nos, to mi bylo jasný hned. Jen jsem váhala, jestli za to stojí ty peníze a jestli za to nebudu pak nějak potrestána (se to nepovede, nebo za to prostě pak dám nějakou daň), za to, že jsem si splnila sen. Zatím mě auto nepřejelo, ani mě nikdo neznásilnil, tak snad dobrý

Je to všechno o odvaze....a lenosti. Já jsem třeba už rozhodnutá odejít od přítele, ale jsem strašně líná si sbalit tu hordu věcí a pěšky se s tím několikrát tahat do takového velkého strmého kopce.

Jó, to bych chtěla umět.

No nevím. Já si přijdu víc jako introvert a tímhle rozhodně netrpím. Stejně tak i extroverti to nemají tak jednoznačné.

Tak s tímhle souhlasím. Plus ještě to, že se zbytečně moc upínáte na minulost a budoucnost. Je to naprosto zbytečné. Věci jsou takové jaké jsou, v podstatě neexistují špatná rozhodnutí.

V každé situaci můžete udělat tři věci. Rozhodnout se, že něco uděláte, rozhodnout se, že něco neuděláte a nebo se rozhodnout, že se nerozhodnete.

Z knihy Čaroděj a sklo.

Holky všechno co tady čtu neskutečně pasuje na moji osobu, je to můj celoživotní problém...neumím se rozhodovat a tak raději nedělám žádné velké změny. Pracuji už 5 let na stejném místě, mám svou jistotu...přítel je pravý opak mě, je akční, za tu dobu co jsme spolu už zkusil 3 zaměstnání pořád k lepšímu, nastupuje na vysokou a tak nějak mu nedělá problém se v ničem rozhodnout má hned jasno...když jsme kupovali byt,auto, nábytek vždycky to musel rozseknout on jinak bych doteď neměla asi nic tento problém mi přitěžuje i v maličkostech jako je nakupování potravin... nebo toaletní papír jsem schopná vybírat i 15 minut...prostě se bojím svého špatného rozhodnutí...jsem váhavý střelec....myslíte, že to jde nějak léčit?

Já taky!

Rozhodnout, že se nerozhodnete, tak to je dobrý No jo, kdo nic nedělá, nic nezkazí...ale nic nezíská. Měli bychom pořádat nějaké skupinové terapie, osobně, sednout si do kruhu a navzájem se povzbuzovat a svěřovat. Nezaložíme si svou soukromou psychologickou pomáhárnu? Samozřejmě zdarma

Tak toto bych také neměnila, pokud bych měla zázemí a jistotu, tak bych si ji nadevše vážila, jen kdyby mě chtěli povýšit, tak bych se změnou neváhala. Ale tohle jsou právě věci, s kterými člověk třeba může už být spokojen, pokud tě ta práce baví a děláš ji dobře. Jiná věc je ještě nemít nic a teprv se muset rozhodnout pro způsob, jak toho docílíš, čeho se vzdáš, jestli do toho půjdeš...Tvůj přítel je ten typický šťastný člověk, který si nedělá s ničím zbytečnou hlavu.

A mě bys měla vidět, když si kupuju třeba něco na sebe! vyzkouším si celej krám a nakonec si koupím žvejkačky. Na sluneční brýle, či make up taky čučím půl dne. A toaleťák a takové věci kupuju ty nejlevnější, to není tak těžký

Jinak se divím, že střelec je váhavý? Já znam dva střelce a oba jsou právě takoví ti, co jdou do všeho hned, optimisticky, energicky a vše jim vychází... Já jsem zas jen pajdavý kozoroh, ale co nadělám

Právě že je to zbytečné, jenže člověk se v tom utápí a až je starej, tak si řekne, že se uplně zbytečně strachoval, či nechal ovlivnit minulostí a dávno mohl být tím čím chtěl, nebo aspoň něčím podobným.

Mayci
Začni dělat bojová umění. To je skvělá forma terapie.

Brácha dělá Aikido, tak se k němu třeba přidám Ale nejradši mám koně, doufám, že až se v Praze zabydlím, najdu nějaký jezdecký klubíček.

Mayci
Rozhodně to zkus. Posiluje to tělo i ducha a pokud se to dělá správně můžeš jenom získat.

Ahoj, no já jsem taky střelec a taky nejsem ve všem tolik hrr a akční. V něčem teda až přespříliš Jsem taky něco mezi intro i extro záleží na situaci a okolnostech. Často bojuju v duchu s rozhodováním zda udělat to či ono, či si zvolit jednu nebo druhou možnost apodobně. A když si zvolím, pak taky přemítám jestli to bylo dobře akdyž to nebylo dobře jsem sám na sebe docela dost naštvaný, a v další volbě jsem opatrnější a dochází k velké nerozhodnosti. Nakonec jsem se naučil v určitých rozhodováních kdy si nejsem jistý ani jednou možností, prostě od toho dát ruce pryč. Pokud se pro něco z toho mám i tak rozhodnout, nechám to na později. Často se během i jednoho dne objeví něco, co mě přikloní na jednu či druhou stranu volby. Ale i tak se mi stane, že později zjistím, že to byl špatný krok a zase se deptám, proč jsem se nerozhodl opačně. Nejhorší je rozhodování v interakci s druhými, protože nechci ublížit a někdy to rozhodování nenabízí jinou možnost ať už se člověk rozhodne jakkoliv, to je pak hodně těžké rozhodování a často se to nechá až do poslední chvíle, když u není jiná možnost než zvolit další cestu. I tak ve mně nadále hlodají myšlenky, co se dalo udělat jinak...

Ale jinak si připadám docela v pohodě

Nedokážu si představit, že bych měla být nadřízená ostatním lidem. Myslím, že bych se tím šíleně stresovala. Zodpovědnost nejen za sebe, ale i za ostatní, to každý nesnese.

Milí nerozhodní,
intro nebo extroverze asi nesouvisí s nerozhodností tolik, jak by se zdálo, s nerozhodností spíš souvisí to, jestli je člověk tzv. "závislý na poli" nebo nikoli. Ten pojem "závislost na poli" souvisí se stylem uvažování - člověk v situaci volby prostě čeká, až se v okolí ukážou nějaké důležité signály, co má dělat nebo nedělat. Lidé závislí na poli hůře diferencují podstatné a nepodstatné, a tak mají trochu obavu ze svobody a odpovědnosti, protože tam se tato zdatnost rozlišování musí uplatnit. Často se cítí být v úzkých, a proto mají tendenci hledat nějakého "všemocného zachránce", ať je to partner, bůh nebo terapeut, který by za ně ty nepříjemné situace rozhodování vyřešil. No a další vstupenka do nerozhodnosti je úzkostnost, takové to napjaté očekávání, že vše dopadne spíš hůře než lépe.
Ale aby nebylo tak zle, nerozhodnost patří k životu, v některých situacích je tak složité se dobře rozhodnout, že snad je lepší chvilku posečkat a být nerozhodný/á, než hned vše brát útokem. Tak se držte a šťastné rozhodování.

To já taky moc ne, možná kdybych pracovala v té firmě 10 let, ale nemyslím si, že povýšení musí nutně znamenat nějakou managerskou pozici, být nadřízený.....Může to být třeba to, že máš na starosti více oblastí nebo já nevim co, ale určo to není jen o tom že povýšení znamená šéfovat, nebo být vedoucí....

To je divné označení. Proč pole? Asi jsem trošku pomalejší, ale nějak mi to nedochází.

asi jako domácí pole, zázemí