Ahoj všem,
přicházím tady s takovým netradičním problémem-neproblémem. Chodím do prváku na gympl a za celé mé dětství jsem měla asi 1 kluka. Zatím, co jsem potkávala kluky mi přišlo, že se s nimi nerozumím, tedy jako kamarádka ano, ale na vztah by to určitě nebylo. Byli takový jiní. Brala jsem, že je to normální. Když se ale podívám kolem sebe, holky v mém věku buď kluka mají, nebo stále hledají. Já nikoho nechci. Stále si říkám, že toho pravého můžu potkat třeba na vysoké. Ale vrtá mi v hlavě jedna otázka. Nehledám já náhodou někoho dokonalého? Myslím, že ne.. Ale proč tím pádem nechci jít s nějakým klukem ven, když mi řekne. Nebo když mi něco napíše, proč si říkám, že je divný? Přijde to tak jen mi? Není chyba ve mně?
Tak se vás chci zeptat, jestli vám to přijde normální, že nikoho nechci a kluky, které potkávám, nebo mám ve třídě mě nijak neoslňují? Jak jste to měly vy? Já určitě vím, že jak budu o něco starší(zhruba na té vysoké), že bych chtěla přítele, ale pravého, s kterým bych bydlela, tvořila rodinu a byla s ním šťastná.



Poslat SZ
Měla jsem to podobně jako ty - kamarádky kolem mě měly kluky, já nikoho, až když jsem odmaturovala a bylo mi 19 tak jsem si našla přítele a s tím jsem doteď a spokojená
Že ti patnáctiletí kluci nic neříkají, to se ani nedivím, asi máš víc rozumu než tvé spolužačky. Nechci tě zklamat, ale myslím, že najít si jakéhosi "pravého" prvního přítele a hned s ním jít tvořit rodinu je docela nereální a i poněkud nerozumné 
Galerie obrázků