NPT - neschopná pracující troska

Podle mě to jasně značí depresi. (deprese není jen když je člověk smutný, ale i ty stavy, které ty popisuješ, úplně stejně to měl brácha).
Takže zvaž návštěvu psychiatra, ten pomůže

Ahoj, tak musím říct že mi úplně mluvíš z duše, jako bych to psala já.. pracuju taktéž z domu, i když je to naštěstí jen formou brigády, jsem ještě studentka.. práce mě baví a tuto nevysvětlitelnou nechuť mám taky pár měsíců. Dopadlo to tak, že práci celý den odkládám, i když pořád musím myslet na to že musím něco udělat a nemám z toho čisté svědomí. Nakonec se donutím večer (většinou kolem desáté, někdy až po půlnoci) a pak jsem schopná pracovat do 4 do rána. Přes den ale ani ťuk. Takže taky zkoumám čím by to mohlo být a myslím že konkrétně u mě je to více faktorů.

V první řadě jsem 3 roky opravdu tvrdě pracovala jak ve škole, tak v práci, neměla jsem skoro žádný volný čas, byla jsem úplný maniak, workoholik, ráno jsem začala a pozdě v noci skončila. Pak ale přišlo období kdy mi to začalo slušně "lízt na mozek" a musela jsem si dát pauzu.. Současný stav tedy připisuju tomu, že si následky moje podvědomí pamatuje a chci si užít i trošku života, který není jen o práci

Druhá věc je to, že pracujeme z domu, tudíž chybí motivace kolektivu, pro tuto práci je nutné umět si poručit a pracovat i když se nechce a nenechat se ovlivnit okolními vlivy (domácí práce, internet, omlázko ).

Takže jsem opravdu ráda že v tom nejsem sama a můžu si o tom promluvit s někým kdo je na tom stejně Věřím že to zvládneme a dostaneme se do rozumného tempa, že je to jen přechodové období

Tak prášky by se mi teda kvůli tomu brát nechtěly.. Věřím že to zvládneme i bez něho, chce to jen najít zase tu radost z práce, někdy stačí když si o řešených úkolech s někým popovídám, hned mě to motivuje

Nicolata
cca před 3 roky jsem brala antidepresiva, dost jsem si "užila" a už bych to NIKDY nechtěla zažít. Ze stavů mi pomohl pouze Xanax, po kterém jsem tak otupělá, že by nebylo reálné pracovat a brát ho. Léky, které "neoblbují" mi nezabíraly, byť jsem je brala opravdu dlouho. Jediné co, přibrala jsem 10kg
Ty závratě jsou "poůstatky" z těch stavů deprese.... to vím.

Chci se s tím porvat bez léků a psychologů. Nechci znovu spadnout tam, kde jsem byla. Nemyslím si, že to celé je ta samá depka, kterou jsem si prošla. Nicméně, něčím podobným to smrdí... ale nějak vnitřně si říkám, že tohle můžu zvládnout sama. Jen zatím nevím jak....

mabyna: právě o tom jsem přemýšlela, pracovat v noci...problém je, že to jsem pak ospalá. Ale řekla bych, že ten odpor není tak agresivní, jako přes den. Možná by stačilo jen bojovat s únavou nějak...těžko říct, budu to muset vyzkoušet.

Třeba dneska, jsem neudělala NIC. Jen asi 2 maily, ale práci jako takovou vůbec. Teď je ten pocit ve mně, že MUSÍM a nejde to. A řekla bych, že ty stavy to znásobuje. Čím víc cítím, že musím, tím silnější je blok. Celkem začarovaný kruh.

A co vyhoření? Není to prostě jen velká únava atd? Já jsem byla šest let naprosto neunavitelná, dvě školy, práce, koníčky atd atd, nebylo nic, co bych nestihla..a dneska se přemáhám naučit se na jednu pitomou zkoušku, prostě jakoby už není motor, nějak se zadřel.

mám to samé, dřív jsem taky stíhala vše....teď trochu zdravotní problémy a sype se to jak domeček z karet....jak jsi to vyřešila? Já dělám vše na poslední chvíli, za 5 minut 12 to ale vždy nějak doklepu naštěstí. Ale ten stres...

Zajímavé téma. Jsem na to úplně stejně.

Pokud musíš ráno vstávat k dětem, tak bych to asi v noci moc nepřeháněla, tím by sis moc nepomohla, případně si to ještě mohla zhoršit když budeš celý den nevyspalá, i když je pravda že v noci to jde kupodivu líp.

Myslím že hlavní je najít si na té práci pozitivum, nemyslím teď finanční motivaci, to asi moc nepomáhá, spíš si říct že tě ta práce prostě baví a že se u ní naopak odreaguješ. Pracovat jen chvilku a když z toho budeš mít dobrý pocit že jsi něco udělala a vlastně to nebylo tak hrozné, tak tím by se ten blok mohl zlešit - ten odpor je opravdu neopodstatněný. Řekla bych že např. úplné vysazení práce by člověka mohlo dovést až k naprosté pasivitě, což by mohlo být ještě horší. Vidím to tak že jen chybí správná motivace...

Je škoda, že to chceš zvládnout sama, i bez psychologa. Terapie dokáže hodně. Chápu, že nechceš brát AD, beru je taky. Sama musíš vědět, jestli ti sezení předtím něco dalo. Držím palce.

Mě teda přijdou AD jako úplně poslední možnost, když je opravdu nejhůř.. Dnes je bere každý druhý Možná by návštěva psychologa nebyla úplně od věci, ale bez léků.. Nemám s tím sice zkušenost, ale řekla bych že ne každý psycholog je opravdu dobrý

Tvoje problémy by mohly souviset i s problémy se štítnou žlázou. Zkus si zajít za doktorem, jestli by ti neudělal testy. Mám totiž stejný problém a vím, že mám hormony v nerovnováze právě kvůli štítné žláze. Takže naprosto chápu, jak takovéhle stavy můžou být nepříjemné. Pokud to není tím, tak bych ti taky doporučila navštívit psychologa nebo psychiatra. Hodně štěstí....

No já to nijak nevyřešila...jsem na tom úplně stejně, vše dělám za pět minut dvanáct, naštěstí zatím OK, ale vím, že to je risk a tak jsou z toho stresy....Nemám tušení, co s tím.

Dokonce minulé zkouškové (to to začalo) mi po těle vyskákaly modřiny, objevilo se svědění a milion dalších příznaků, uzliny...takže podezření na leukemii, ale z krve se nepotvrdilo. Takže stres asi umí být dost silný,když způsobí i takovéhle příznaky.

Vůbec nemám tucha jak nabít baterky...snažila jsme se odpočívat, dělat si radost....potřeba spánkus e mi poslední měsíce zvýšila z 8 na 12 hodin denně...ale furt nic. Kdyby pomohla psychoterapie, klidně na ni nastoupím, ale nemyslím si, že ty problémy už jsou momentálně psychické...nevím no

právěže mám pocit, že psycholog sám o sobě absolutně o ničem. Léky tehdy pomohly, ale "sezení" vůbec. ostatně vždy trvalo max. 10 - 15 minut.

Nechci se ale vracet k této životní etapě. Mám ny to dost zlé vzpomínky, a jen představa, že zase jdu k psychologovi, byť jinému, je mi až odporná.

Jinak si nemyslím, že se jedná o zdrav. problém, cítítm, že to mám v hlavě. Přesně jak píše mabyna, chybí mi motivace, chybí mi nějaký tahoun. Přitom logicky, co je víc - v dnešní době - než peníze v práci...

Určité vyhoření možná i bude, ta práce je dost jednotvárná, psaní na věčně stejná témata. Nicméně, na druhou stranu představa, že se vrhnu úplně jinam mi taky nesedí.

Čili jsem ráda, že tuto práci mám. Pokud jedu jak mám, peníze vydělám. Jen se zbavit toho zaseknutí, co přišlo. A objeví se pokaždé, jak zasednu k PC.
Jakmile vařím, uklízím, jdu ven, vše je OK. Jakmile zasednu k práci je to totálně KO.

Třeba v tuto chvíli, vím, že jakmile sem dopíšu, měla bych začít dělat to, na co jsem dnes kašlala. A už se mi točí hlava, potí ruce a v hlavě přemýšlím, co se stane, když to nechám na zítřek (zítra to pochopitelně bude to samé). Strašně mě to štve, vytáčí, otravuje, kazí náladu.... vysloveně z těch stavů mám pocity na nic sama ze sebe.

A jak víš, že nepomůže? Vím co dokáže udělat stres, ale myslím, že člověk, který pro to (nebo spíš proti tomu) chce něco udělat nemůže říct ,,nevím, možná, třeba, asi,,