Odjet jako aupair nebo si sehnat práci tady

Nedávno jsem odmaturovala, ale nedostala jsem se na vysokou školu. S vysokou školou jsem to trošku podcenila. Vlastně celkově jsem to s tou budoucností lehce podcenila. Moc jsem neřešila co bude, nakonec už nebylo moc času, tak jsem v rychlosti hodila jednu přihlášku na obor, který jsem si myslela, že by mi mohl být nějakým způsobem blízký a ono to nakonec nevyšlo. Nechci studovat vysokou jenom proto, abych měla nějaký titul, tudíž se teď nechci hlásit na nějaké podřadné vysoké školy.

Co teď tedy řeším je, jak naložit se stávajícím rokem, než to budu moct zkusit znova. Celou dobu jsem si říkala, že když to s vysokou nevyjde, tak odjedu pracovat do zahraničí. Jako aupairka, protože to je jediná varianta, kterou bych takhle sama v cizině zvládla. Jenže teď, když ta situace nastala jsem o tom začala pochybovat.

Jsem totiž poměrně asociální introvert. Mám ráda lidi, ale trvá mi, než si k nim najdu cestu a většinou si tu cestu nenajdu. Můj problém je, že nejsem úplně běžný člověk. Jsem trošičku střevo, hodně sarkastická, většinu věcí co vypustím z pusy nemyslím vážně a lidi, když mě neznají, to nejsou schopni chápat. Takže jsem ve společnosti lidí, které moc neznám, nebo jsem je vyhodnotila jako nekompatibilní k mé osobě, zakřiknutá, protože nemám co bych řekla. Je jen opravdu hodně málo lidí, před kterýma se nebojím projevit. Přestože jsem hodně citlivá a empatická, tak to nedávám najevo a na okolí působím odtažitě. Další věc je, že nevím, jestli jsem úplně typ na hlídání dětí, vzhledem k tomu všemu. I když s nimi zkušenost mám. Zároveň jsem opravdu velký stresař. Stres nezvládám, spíš stres zvládá mě. Jsem schopna zapomenout i jak se jmenuju. Beze srandy. Nutno podotknout, že mě stresuje skoro všechno.

Otázkou tedy je, jestli bych byla schopna vyjet do země, kde nikoho neznám, nikomu nerozumím (protože angličtina není moje silná stránka - jeden z důvodů, proč chci takto vycestovat) a žít s lidmi, které jsem v životě neviděla. Na jednu stranu si říkám, že by právě neznalost jazyka mohla být v tomto případě výhoda, protože by si rodinka mohla myslet, že jsem taková zakřiknutá právě kvůli tomu, že se neumím vyjádřit (což by taky byla pravda), já bych se pak po čase otrkala a mohlo by to fungovat. Ale pak tady přicházejí ty pochyby, že by to vůbec nemuselo fungovat, já bych byla sama v zemi, kde nikomu nerozumím, navíc bych byla špatná sama ze sebe, že jsem to nezvládla a nevím co všechno...

V minulosti jsem měla psychické problémy. Teď mám konečně pocit, že se mi podařilo dostat do nějaké, dá se říct rovnováhy, a tak mám obavu, aby mě tohleto nezlomilo. Na druhou stranu, jak říkám, já se bojím skoro všeho, takže bych se měla tomu strachu postavit, protože v konečném důsledku nic není tak hrozné, jak se na první pohled zdá. Aspoň prozatím, že

Můj sen je cestovat, poznávat cizí kultury, vidět jak žijí lidi jinde, za hranicemi. V budoucnu bych se chtěla podívat i do méně rozvinutých zemí. Prostě procestovat svět. Jenže to s neustálým strachem ze všeho neznámého asi moc nepůjde.
Druhá možnost je odstěhovat se s kamarádkou do Brna. Původně jsem tam chtěla jít na pomaturitní studium angličtiny, ale to mi bylo rozmluveno, že jsou to zbytečně vyhozené peníze, tudíž jsem to změnila na kurz s rodilým mluvčím, který se koná jednou týdně a u toho bych si sehnala normálně práci na plný úvazek.

Říkám si ale, že to zahraničí by mi dalo více. Že by mi to mohlo pomoct konečně třeba přijít na to co chci. Myslím profesně. Víc bych porozuměla sama sobě.
Upřímně verze Brno je příjemnější. Vím, že bych byla spokojená. V tu chvíli, ale později bych třeba mohla litovat. A třeba taky ne.
Co myslíte Vy? Jakou variantu byste zvolili na mém místě?