Odloučení od partnera

Ahoj, mám dvě zkušenosti.

První - s bývalým přítelem jsme odešli do zahraničí, on se pak přestěhoval kvůli práci ještě o kus dál, já zůstala v tom původním městě skrz studium, půl roku jsme se vídali jednou za dva měsíce, a pak praskla nevěra (na něj, já jsem na něj poctivě čekala a věřila, že to bude dobrý, no nebylo).

A teď druhá zkušenost - přítel byl na půl roku na stáži, teď se odstěhoval kvůli práci a vídáme se po třech týdnech, kdy se vrací na týden domů. Průběhem nejsem překvapená, věděla jsem, co mám čekat. On je podle mě trošku vedle, přišel, že to není tak snadné...

Člověk se na toho druhého tolik těší, pak jsou konečně spolu a nemají si co říct, protože je všechno najednou jinak. Nejde si vykládat o tom, co měl před měsícem hrozného na oběd, co říkal kolega, oběma 100% chybí kontakt, ale doma stojí tolik chlapské práce, že na to není moc čas.

Pokud jde o jednorázovku, zvládnete to, odpočinete si od sebe, budete se na sebe těšit, prověříte si jeden druhého. Uvidíš, že to bude fajn a ke konci to začne utíkat mnohem rychleji, než se bude ze začátku zdát.

Tak aspoň už jsi napodruhé věděla, co od toho čekat Určitě to bude zkušenost, no zatím v tom tápu a strachuju se.

Doufám, že to nebude to samý Přítel to vůbec nehrotí, ví, že to bude těžký, po tom zvyku, ale pořád tvrdí, že jsou to jen dva měsíce. Navíc si myslím, že nebude mít ani tolik času nad tím přemýšlet Snad má pravdu. Už jednou jsme byli odděleni 2 měsíce, dopadlo to tragicky, ale to byla trochu jiná doba, odjel chvíli po tom, co jsme se poznali. Teď už spolu nějakou dobu jsme, tak je to úplně jiný případ

Naštěstí je to doopravdy jen jednorázovka, pak se budem vídat sice "jen" o víkendech, ale po těch 2 měsících si myslim, že už mi to ani nepřijde

Reaguji na Patie: Dva měsíce nejsou tolik, taky si myslím, že to bude v pohodě, člověk to občas musí přežít, holt v dnešní době nic jiného nezbývá. A s tou předchozí zkušeností - taky to máme otestované, na začátku je to mnohem těžší - nevíš, co můžeš od druhého čekat, nijak zvlášť si nejste "zavázaní" a tak... S odloučením v delším a stabilním vztahu to nemá nic společné.

Dva měsíce utečou jako voda budete mít možnost si třeba aspoň skypovat nebo tak něco? Já dodělávám školu a přítele žije v zahraničí. Spolu jsme cca 6 měsíců do roka, kdy buď on je tady, nebo já tam. Hodně si skypujeme, voláme a smskujeme, když jsme spolu, tak problém s komunikací rozhodně nemáme. On je hodně tolerantní, jednou sem přiletěl a já se rozhodla, že budu dělat přes léto au-pair. No sranda..
Když nemůžeme být spolu, tak já studuju a pracovala jsem, normálně prostě žila život, jen s tím rozdílem, že jsem po večerech/k ránu seděla u počítače, abychom se aspoň takhle viděli. On toho má hodně v práci, takže ani nic moc jiného nestíhal. S naším vztahem to nedělá nic, myslím, že pokud miluješ, vzdálenost nehraje tu největší roli. Jak se říká, letiště je naším největším kamarádem, ale i nepřítelem, no.
Ale my jsme do toho od počátku šli s tím, že to po nějakou dobu takhle bude, tak je to trochu něco jiného.

Reaguji na Dendínka: Tak to ho ještě vídám hodně. Jak říkám, bojím se, co s náma udělá ten šok - ted se pomalu vídáme každý den a teď najednou dva měsíce ani ťuk. Bojím se, abychom se za dva měsíce neviděli a najednou to "ono" nezmizelo. Z nevěry strach nemám, z jeho ne a ze svojí tuplem - je to moje první takový opravdový vztah, jak si ho představuji, moc si rozumíme
Jinak, smsky a volání snad budou. Počítač si tam tahat nebude, myslím, že je po tu dobu výcviku zakázaný. Pak od října už ho tam mít bude, takže přes týden skype, webka a víkendy budou naše, to už bude v pořádku. Jen překonat ty 2 měsíce.
Každopádně děkuju za příspěvek Na druhou stranu si říkám, že by to mohlo být i mnohem horší.

Partner je voják z povolání, takže toho odloučení si užiju až až-přes dlouhý výcvik, služební cesty až po mise v zahraničí-nejdelší doba, co jsme se neviděli, bylo půl roku, když byl v Afghánistánu-spojení přes internet nebo telefon nebylo pravidelné a zvládli jsme to v pohodě. Ono to opravdu rychle uteče-člověk si musí jen najít svůj program-ono každodenní práce nebo škola a s tím spojené úkoly udělají svoje. A než se naděješ, tak už budou dva měsíce pryč, takže hlavu vzhůru

Reaguji na aksile2aksile: Doufám, že tohle mně nečeká, byl by už druhý Ale muselo by se to nějak zvládnout no.

Reaguji na Patie:
Já se teď bojím opaku že budeme pořád spolu, když se přestěhuju. I když na druhou stranu on toho má fakt dost, takže se stejně moc neuvidíme
Šok to bude každopádně, jestli jste na sebe tak navyklí. V tomhle je to šíleně dlouhá doba. Ale zase stres běžného života a

, takže si myslím, že nejhorší budou tak první dva týdny a pak už lepší nebo teda aspoň já první dny brečím jako želva, pak už si "zvyknu"

Já se přidávám do spolku slečen, co mají za partnera vojáka, až poslední půl roku začal jezdit více do zahraničí, bydlíme spolu, tudíž jsme spolu denně, jsme na sebe zvyklí, o to je to horší,předtím ze začátku jel akorát pryč na 3 týdny, bylo mi hrozný smutno, obrečela jsem to, o to víc jsme se na sebe těšili , ted začal jezdit více pryč, nyní je pryč na 1,5 mesíce, takže jsem tu opět sama, člověku je ze začátku smutno, ale každodenní kolotoč studia, starosti o domácnost mi zaberou spoustu času, a tak to rychle utíká, když má člověk více času, je i více smutno, doporučuji si udělat program sama ženská se stane nezávislou a má čas i pro sebe, myslím, že to člověku i prospěje, jsme však v kontaktu přes internet, tzn. jsem klidnější, když jsme v kontaktu nebyli, bylo to horší a to také proto, že bylo prvních 14 dní, než jsem si zvykla, že je pryč
Nevím, jak to mají ostatní slečny, ale studium mi zabere tolik času, že nestačím mít moc volnočasových aktivit, takže přítel může být v klidu, že nerajdám po venku Jak to tam mají oni nad tím raději nepřemýšlím, ale věřím mu.

Reaguji na Dendínka: Já právě netuším, co je lepší - jestli se mám "těšit" na srpen, kdy budu moct víc trávit čas s přáteli, třeba se mi podaří sehnat nějakou brigádu nebo na září, to mi zas začnou povinnosti, ale pořád už tu bude "jen" měsíc .. No s tím brečením si myslím, že na tom budu podobně

Reaguji na Anelline: Teda, představa, že bych s ním nebyla v kontaktu vůbec by mě asi zničila, kdybych nevěděla, jak se má, co tam dělá. Taky nechci přemýšlet nad tím, jak to tam mají oni, myslím, že by mi to zaměstnávalo příliš hlavu a dost možná úplně zbytečně. Ono stejně já o tom teď mám nějakou představu a všechno se může změnit

Reaguji na Patie: Ahoj, nevím, jestli se nepletu, ale v sprnu se odjíždí na základní výcvik do Vyškova a pak nástup na vojenskou školu v Brně, že? Jestli je tohle případ přítele, tak se neboj, není to na celé dva měsíce BEZ kontaktu. Kamarád tam byl a taky jim nejprve řekli, že se na dva měsíce nehnou,..a pak, když nedělali průšvihy (19letí kluci, že..), tak je pouštěli každý víkend domů Kamarád s námi normálně pak chodil o víkendech posedět do hospůdky..

Reaguji na Patie:
Neboj, Česko ještě není zas až tak velké, aby se to v případě krize nedalo nějak rychle řešit. Třeba z Ostravy do KV je to tak 500 km, takže prostě docela kousek, i když se to takhle nezdá. A taky si myslím, že jestli je to vojenský výcvik pro školu, tak to nebude zas až tak horké a třeba se během těch dvou měsíců uvidíte. Když odletí někam do Afghánistánu nebo kamsi, to už je samozřejmě něco jiného.

Reaguji na KatyM: Vážně? To si mně moc potěšila! Tak snad to tak bude doopravdy tak, aspoň občas ho vidět.