Ahoj holky.
Ráda bych vám popsala svoje stavy, které už mě dlouhá léta přepadají. Asi se potřebuju vypovídat (v mém reálném okolí to nikdo nechápe/ nezažil) a třeba bych si chtěla potkat někoho, kdo to zažil také, abych si s ním o tom třeba mohla promluvit.
Už cca od puberty mám hrozné záchvaty strachu ze smrti, ale hrozně silné, neovladatelné, k zbláznění. Teď je mi 26. Na úvod chci říct, že to není úzkostná porucha, která se projevuje tak, že kdo jí trpí, má před usínáním strach, že má tuhle a tuhle nemoc, i když je zdravý, že se už neprobudí, protože na nějakou z těch nemocí zemře, nebo se stejně bojí neustále o své blízké a v každé nestandardní situaci (zpoždění, někdo se neozve) hned očekává, že je dotyčný mrtvý apod.
U mě to probíhá takto: za normálního stavu, což je převážná část roku, třeba teď, co to píšu, vím, že až si tady něco odžiju, zemřu, zbydou po mě děti a nějak si ten život prostě pěkně prožiju; můj pocit je teď a v normálním stavu takový, že jsem s tím smířená, vím, že je to normální a dá se říct, že je mi to tak docela jedno a nevyvolává to ve mě žádný zvláštní negativní pocit, strach ani úzkost, prostě vědomí vlastní smrtelnosti akceptuju jako každý. Jenže občas se stane, hlavně při usínání, ve vaně, když si čtu, běhám, ale třeba i v práci zničeho nic (ale nebývá to vyvoláno mojí nemocí, nemocí blízkých, nebo tím, že bych najednou o smrti přemýšlela, prostě mě to přepadne jako blesk z čistého nebe, i když myslím na jiné věci) a si jakoby najednou "uvědomím", že zemřu, jak kdybych to předtím nevěděla a teď to s hrůzou zjistila. V té chvíli se ve mě vše sevře, rozbrečím se, chce se mi zvracet, jsem fyzicky i psychicky paralyzovaná, klepu se, mám chuť před svými myšlenkami někam utéct, cítím strašný, neovladatelný pocit zoufalství a marnosti a nevím, co mám dělat, je to prostě tak strašný pocit, jaký jsem nikdy nezažila z reálného podnětu, ani když mi někdo doopravdy umřel nebo se něco fakt stalo.
Úplně nejvíc ze všeho mě děsí pomyšlení na to, že pak už nebudu, nebudu o ničem vědět, a to dlouhé miliony a miliardy let, do nekonečna, prostě už napořád bude jen nicota a já už se sem nikdy nevrátím a nic neprožiju, moje rodina nebude, nezůstanou mi vzpomínky, už nebudu moct o ničem přemýšlet, na nic vzpomínat a prostě bude jen temno... Nejhorší je na tom vědomí té nekonečnosti, ty miliardy let, co mě v této nicotě čekají, a to, že tímhle mým životem vlastně všechno skončí a už se nikdy nebude opakovat.
Vždy si zakážu na to myslet, začnu okamžitě myslet na něco jiného a někomu zavolám nebo si jdu za někým popovídat, abych na to zapomněla. Ne vždy to ale pomůže a třeba večer se to znovu vrátí. Nedá se před tím utéct. Aniž bych to vyvolala já svými myšlenkami nebo to bylo vyvoláno nějakou okolní negativní situací, mě to prostě přepadne. Nebojím se, že umřu v tu chvíli, kdy mě to přepadne, to vůbec, spíš naopak, vím, že v tu chvíli se to určitě nestane, protože pro to není důvod, a že se to stane třeba za 50 let, ale děsí mě na tom, že se to právě vůbec někdy stane, a to už definitivně. Někdy mě to přepadne několikrát do týdne, někdy mám pár měsíců klid. A i když v této době klidu vím, že umřu a že smrt existuje, mimo ten stav mi to je, jak jsem už psala, úplně jedno.
Tak se chci zeptat, máte to tak někdo taky, přesně takhle? Já na tom nechápu hlavně to, že vždy za normálního stavu je mi to jedno, obecně se nebojím nemocí ani se nějak nepozoruju, no a pak najednou jak kdybych prozřela a zjistila, že existuje smrt. Což je vlastně blbost, když člověk to tak nějak ví pořád, že umře. Tak proč mě tyto stavy přepadají, napadá vás něco, prosím?
Určitě nejsem hypochondr, nebojím se, že jsem nemocná nebo že bych měla umřít v nejbližší době nebo zrovna v tom záchvatu, já právě naopak předpokládám, že to je otázka až daleké budoucnosti, ale prostě se bojím té budoucnosti.
Moc děkuji za všechny reakce a odpovědi.
Poslat SZ
nejhorší je vidět člověka, kterého zachvátí těžká nemoc a on ví, že z toho není cesty ven 
