Parnerský vztah skloubit s nedostatkem času, ale jak?

Žiju s přítelem, kterému je (i když na to nevypadá) 32let a mě je 23let, zpětně, když se na to podívám, jsem většinu času zoufalá proč?...kladu si stále otázky...

Když jsem ho minulé léto poznávala, tak to bylo docela fajn. Ze začátku jsme zašli do bazénu či na jidlo, pak tedy řekl, že musí jít, že se uvidíme později, Řikal mi, že má hodně práce a proto musí jít, jen jsem v té době netušila, že to bude ještě horší. Z prvu to vypadalo, že asi nemá moc zájem o vztah, když mě někam zve, jen na hodinu či dvě, ale nechala jsem to plynout, s nadějí, že se to vyjasní.

Teď jsme spolu rok, a už vím, že má dvě práce a k tomu ještě melouchy, jen...jen aby zaplatil hypotéku na svém (néé baráčku) ale rovnou na statku, který je k tomu všemu ještě až za Pardubicema. Bárak o třech patrech v chátrajícím stavu. Pravda je, že se snaží to dát pomalu dohromady ale přec, jak dlouho to potrvá?...jak dlouho bude splácet hypotéku?...8-15 let?

Stále si říkám, že jsem už vě věku, kdy si dokážu představit mít rodinu ale i tak se bojím té zkutečnosti, že bych byla zavřená na opuštěném statku. Kde v okolí je ještě nouze o práci, narozdíl od Prahy, kde bydlíme v mém bytě přes rok.

Stále jen honí peníze a nemá na mě ani jeden večer, kdy by jsme spolu povečeřeli, nebo šli jen do nějakého divadla se trochu pobavit. Stále jen slibuje a nikdy to nevyjde. Nakonec mi řekne, že raději bude vydělávat, než aby někde po večerech popíjel nebo utrácel za kino atd....
Jsem stále sama a už se užírám samotou a smutkem, že nemůžeme čas trávit trochu více spolu.
Ano, řikal mi že můžu pracovat s ním ale přeci nemůžu dělat to co chce on, mám svůj život, svoje plány...

Vždycky jsem si plánovala že budu mít malý domek u Prahy, kde budu mít dva psi, manžela a vychovávat děti a oba budem dojíždet kousek do Prahy za prací. A nakonec by to mělo být jinak?...vlastně spousta lidí říká, že se k sobě ani moc nehodíme, protože on je spíše takový venkovský typ kluka a já nanynka do města ale co, at si každý myslí co chce. Mě se právě vždycky na něm líbilo, že je to chlap, který umí vzít za práci, ale to jsem ještě nevěděla, že až tak moc.

Stále mu vyčítám, že mi nejeví trochu pozornosti, kvůli penězům mi nic ani nekoupil k vánocům, nebo mi nedat ubohou růži k výročí, nechci působit hamyžně, ale přeci to kluci svým dívkám dělají, ne?... nějakou pozornost, že on je miluje...to on prostě neumí.

Z vyprávění vím, že měl už vztahy, které pohořely jen kvůli času, který neměl na společný život a tak mu řekli, že na to nemají. Já nechci dopadnout stejně, a nechat vztah jen kvůli této věci.

Jak mám vědět, že je ten pravý, že o mě pravdu stojí, když tu chybí kapka určité náklonosti? Možná mi jí dává jinak a já si vynucuji jen jeden směr pozornosti...nevím jen mi přijde, že vše se točí jen kolem něj. Spousta lidí mi řiká vykašli se na takový vztah, jsi mladá máš ještě život před sebou...pak nad tím uvažuji a říkám si, že možná bych našla někoho lepšího s kým bych si lépe rozuměla. Ale co když taky ne, Miluji ho i přec to všechno i když někdy mám na sebe zlost a ukončila náš vztah.
Bojím se abych se neřídila pravidlem: "Že budu, tak dlouho přebýrat, až přeberu." a pak kort budu zklamaná.