Ahoj...s přítelem už jsem pár let a kromě toho jeho neustálého lhaní v maličkostech si nemám na co stěžovat.
Po těch letech jsem se ale změnila i já. Získala jsem pocit, že se na všechno musím ptát xkrát, ve všem se moc šťourám (já vím, je to otravný!).
Mám pocit, že mi lže hlavně kvůli toho, aby předemnou vypadal líp, ale i tak! Slíbí, že něco udělá, neudělá to, ale mě řekne, že ano. Je pomalu schopný přísahat a pak stejně zjistím, že lhal. Nebo byl nemocný a šel hrát fotbal (přesto!) a mě za pár dní nato řekl, že tam nebyl, že přece není idiot co by si dobrovolně přivodil angínu.
Už mě to opravdu nebaví, protože prakticky 99% všech hádek je na téma proč mi lže. Nejde mi o to, že bych musela do všeho rýpat a všechno vědět, mě jde o princip, že nemůžu věřit tomu, co mi řekne. Chápu, že v některých případech chce mít klid a nechce řešit můj nesouhlas s něčím. Na druhou stranu, co to je za vztah, když jsou lži jeho trvalou součástí...
Vůbec nevím co s tím. On to asi i chápe, je mu to líto a stejně se nedokáže překonat. Pravda, ať už hezká nebo ne, má pro mě větší cenu, než nějaká iluze, co mi on nabízí.
Poslat SZ
Mám snad právo zajímat se, nikoli buzerovat, a nevidím v tom problém 
