Partnerství po tříletém vztahu

Nevím jestli jen já jsem ta, co neměla štěstí na partnera nebo naopak měla to štěstí právě na partnera. Toto téma je velmi relativní... mám muže, který mě nebije, nenadává mi, občas s něčím pomůže. Ale na druhou stranu nemám muže, který mě něčím překvapí, pochválí mě, dodá mi sebevědomí a vědomí, že jsem pro něj tou nejlepší.
Jsme spolu 3 roky, on bydlí sám, já stále u rodičů. Proč? Jeden z důvodů je, že je pro mě velmi těžké odejít od rodiny, se kterou mám tak strašně úžasný vztah, se kterou se bavím o všem a vždy mě podrží. Druhý z důvodů je ten, že necítím touhu s ním sdílet domácnost. Necítím v něm oporu a člověka, se kterým bych chtěla strávit zbytek života. Mám ho ráda, to ano a moc, ale poslední dobou přemýšlím nad tím, jestli je to ještě láska nebo spíše zvyk. Zkoušela jsem s ním o tom několikrát mluvit, ale vážný rozhovor s ním není vskutku možný. Buď se odmlčí a nechce řešit nic, nebo řekne, že se mnou se nic řešit nedá a ať se s ním rozejdu jestli chci. Rozchod, to slovo mě v tuto chvíli děsí a láká zároveň. Byla bych volná, bez všech těch starostí, které mi náš vztah činí, na druhou stranu bych byla sama, a to bůhví na jak dlouho. Samota mě děsí. Je mi sice 25 let, ale je to můj první partner, tudíž nemám s čím srovnávat. Když však čtu nebo slýchávám, co pro kterou ženu partner dělá, jak o ní pečuje, jak si hýčká, jak prohlašuje, že má nejúžasnější ženu na světě... mrzí mě to. Tyhle slova jsem od mého partnera neslyšela nikdy, nikdy jsem neslyšela slovo úžasná..., jsem rád, že tě mám... , nechci tě ztratit..., vážím si tě...
Jak by mně ty slovíčka potěšila, to si ani nedokážete představit. Když s tím opět před ním začnu, tak mi řekne, že mi to říkat nebude, že já to taky neříkám.
Chytit za ruku jej už také musím ve většině případů já, nebo mi řekne, že nemá cenu se chytat, že za chvilku budeme na místě.
Poslední dobou jsme v podstatě jen doma, nikam nechodíme, protože s jeho kamarády si nerozumím, mají úplně jiné zájmy, převážně alkohol... já jsem téměř abstinent... Takže když někam jdeme, tak se prý za mě stydí, protože jen sedím a nemluvím (pochopitelně). Dny trávíme většinou každý na jedné straně pohovky a jsme na pc. Takhle jsem si svůj partnerský život nepředstavovala.
Jaký je Váš partner? Stará se o Vás, hýčká si Vás? Nebo je snad po 3 letech vztahu toto normální a jen já jsem tak naivní? Jakékoliv Vaše zkušenosti mi pomohou. Jen bych prosila odpusťte si poznámky typu, že jsem hloupá, že s ním jsem. Jinak je hodný, nasmějeme se spolu, ale vše je spíše o srandě. Nic nikdo z nás nedokáže vyřešit. Když se naštvu, odjedu od něj a to je možná také hloupost, ale vím, že by se stejně nic nevyřešilo.