Ahoj všem,
chtěla bych se svěřit už delší dobu ale dnes na mě zase přišla depka a tak jsem se rozhodla napsat.
Je mi 22 let a zažívám první pro mě těžké období.
Před 4 lety jsem se moc zamilovala do přítele (a zamilovanost je snad ještě silnější i když mi hodněkrát ublížil), bylo nám spolu hezky ale poslední rok to už neklape, navíc má možnost od nového roku odletět za prací za oceán a on se toho chytil. Neberu mu to, je mladý (21 let) a chce něco dokázat ale hodně mě to zasáhlo, i to, že už ke mě necítí to, co já k němu. Zkráceně mi zlomil srdce a jsem z toho na dně. Dny mám prázdné, nechci se pomalu ani probouzet bo mě nic nečeká.. Snažím se každý den něčím zaplnit ale ne vždy to jde.. jednoduše přežívám už delší dobu a ničí mě to 
Po maturitě jsem šla na denní studium angličtiny, s tím, že se dostanu na vysněnou školu - neúspěšně. A tak jsem šla na obor, který mě nebavil-byla jsem tam rok, zkusila zase přijímačky a zase neúspěšně..od září jsem doma na úřadu práce.
Kamarádek moc nemám a když tak jsou buď na škole-nemají přes týden čas anebo se odstěhovaly, v horším případě dávají všechen čas příteli..
Nemám žádné koníčky, bydlím na vesnici, která je sice 5 km od dvou menších měst ale pořád to je vesnice.. Auto nemám takže jsem odkázaná na autobusy. Našla jsem si házenou kde se i chodím dívat a pomáhat na zápasy ale zatím z tama moc kamarádek nemám.. sice na fcb jo ale že by napsaly samy od sebe - to ne..
Sem tam chodím na brigádu ale jen noční směny, snažím se hledat něco lepšího ale moc toho tady není..
Rozhoduji se jestli ještě naposled zkusit školu s tím, že začnu s přípravou o dost dřív anebo odjet do zahraničí jako au-pair ač nejsem ten typ co by se vydal sám do světa, anebo si najít se známou byt ve větším městě (Olomouc, Ostrava) a zkusit hledat práci tam. Ale do nekonečna nechci dělat servírku/asistentku/recepční apod.. Praxi nemám, střední školu - obor lyceum, z Aj toho už moc nevím..:/
Zatím to vidím tak, že bych chtěla tu školu (chci mít zaměření a chci ještě studovat a mám poslední možnost) ale představa, že tu budu do června sedět v tom zapadákově.. to mě děsí třeba se něco najde, jasně ale teď to vidím takhle pesimisticky..
Napadla mě i návštěva psycholožky, známá chodí k moc fajn paní ale nevím.. říkám si, že jsem dost silná abych to zvládla sama ale třeba by mi to pomohlo..
Někdo mi tady určitě navrhne ať se sama doma učím, ať si něco najdu nějaký koníček.. ono se to lehko řekne, hůř provádí. Snad na to sílu brzy najdu ale nyní po tom rozchodu jsem na dně a nemám chuť ani si číst, jít ven, péct, studovat - nic.
Nechci po vás ať za mě rozhodnete, ani ať mě litujete nebo nevím co.. Spíš hledám holčiny co jsou na tom podobně nebo takovou situaci zažily, nějakou radu, povzbuzení ... Díky.
Poslat SZ
zvedni zadek na té vesnici,dojdi s kufrem na autobus a odstěhuj se do města,najdi si práci a hlavně nečekej,že ti něco najde ÚP.
. Zhruba v tvym věku se se mnou rozešel mladší přítel po asi 3,5 letech. Byla jsem z toho fakt zničená, bez chuti do života... ale časem jsem musela uznat, že to bylo pro mě vlastně štěstí. Chyběly mu určité zkušenosti, nic si neprožil přede mnou. Já ani moc na tyhle vztahy z doby třeba kolem tech 18 a mín nevěřím. Jak naložit s volným časem sama víš a brzy bude i ta chutˇ.
nebo tak 
