Před dvěma roky jsem se rozešla s bývalým. Byl to hrozný vztah, trval dva roky. První půl rok byl dobrý, později mi však došlo, že on se přetvařoval, protože jsme ve spoustě věcech byli nekompatibilní. Celý ten vztah neměl smysl, on byl nemakačenko a hypochondr, já jsem mu nejdřív na to skočila a táhla to za oba. Doteď nechápu, proč jsem od něj neodešla dřív, zároveň však vím, že on mnou manipuloval, aby mě dostal tam, kde mě potřeboval mít. Musel vytušit, že bych člověka v nemoci neopustila. Když mi začalo docházet, že spousta věcí nesedí, ochladla jsem vůči němu a on si toho všiml, v tu chvíli začal být dost hnusný, manipuloval, choval se zle (ačkoliv hysterické výbuchy a infantilní chování měl už dřív).
Rozešla jsem se s ním a moc jsem si oddychla. Jenže mi připadá, že od té doby jsem nějaká jiná. Jako když to nejsem až tak já, jako když se na mě lepí víc smůla či co.
Za ty dva roky jsem měla jeden úlet s chlapem, který mi vlastně vůbec nic neříkal (ten úlet doteď nechápu, do té doby jsem žádné takové úlety neměla). A pak jsem se zamilovala do člověka, který má enormní kupu problémů včetně problému vytvořit zdravý vztah.
A já si říkám, co se se mnou stalo. Občas mě děsí pomyšlení, že už toho "pravého" nenajdu. Že jsem nějak defektní či co, že ho ani nepoznám. Předtím než jsem byla s tím bývalým-manipulátorem, jsem potkávala fajn muže. Ale teď je to nějaké divné.
Jakobych měla vnitřně nastaveno, že si nezasloužím dobrý vztah a podvědomě nevěřím, že by mě mohl mít někdo upřímně rád.
Nevím, co s tím, jak se tohohle nastavení zbavit. Táhne mi na 30 a někdy bych nejradši vymazala část své paměti a začala úplně nový život. Připadám si po tom všem, čím jsem si prošla, taková unavená a špinavá.
Občas začínám i pochybovat o tom, jestli jsem i já sama schopna navázat zdravý vztah, jestli ještě vůbec vím, co to je...
Máte podobnou zkušenost? Nebo radu či inspiraci, co v takové situaci dělat?