Přátelství, co z něj zbylo

Nezdá se, že bys jí nějak zajímala. Spíše z tvé strany tam panuje určitá nostalige na společná léta. Každý má svůj život a není vždy spousta času, ale na přátele se najde chvíli vždy, pokud o ně stojíme. Jinak já se moc s lidmi ze škol nescházím. Nerozuměla jsem si s nimi. Vždy jsem byla na ně dospělá a tam, kde to přátelství bylo, tak se rozpadlo...je to normální koloběh. Potkáš někoho a pak nic a pak zase někoho potkáš..

Ahoj, Tvůj příběh je tak podobný mému až to zabolí, i když my jsme se neznaly od školky, ale na tom nezáleží. Vyhledala ona mě, propuklo to na základce, kde jsem težce snášela to, že mi jedna holka přebrala mojí nej, a když jsem si našla jinou, tak pak i tu, o to víc jsem byla v sedmém nebi, když jsem se skamarádila s "ní". Protože měla stejné zapálení jako já, potkaly jsme se na kroužku, navíc ve věci, které se věnují málo kluci, natož holky, takže to byl zázrak. Vypadaly jsme jako dvojčata, podobné postavy, dokonce časem i mluva těla a řeč. Líbily se nám stejné barvy, měly jsme stejný vkus na oblečení, hudbu, filmy, knížky, měly jsme stejné názory. Jsem o rok starší a s příchodem střední se naše cesty rozdělily, já jsem se v prváku snažila a pořád jezdila na kroužek, psala dopisy, ona následující rok přestala chodit na kroužek, protože studovala 100km daleko. S dopisama si dávala načas. Chodila jsem jí naproti alespoň k busu, kde jsem kolikrát čekala hodiny a ona mi řekla, že musí jít. Přitom pro ní mamka mohla dojet později. Mé srdce zaplesalo, když se asi v třeťáku nebo čtvrťáku přistěhovala do Prahy, kde jsem bydlela. Ale postupem času se potvrdila slova mého taťky, který mi už na základce říkal, že na mě ****, pokaždé, když jsem brečela a já to nechtěla slyšet. Bydlely jsme ve stejném městě a přesto mě v mém bydlišti nenavštívila za 3 roky! ani jednou, vždy jsem musela já za ní. Když jsem hodně onemocněla, nepřijela za mnou do nemocnice, když se se mnou rozešel partner, nebyla oporou. Za to, když potřebovala pomoc do školy nebo se stěhováním, znala mé číslo, opačně to ale nefungovalo. Když jsem se přestěhovala do zahraničí a celý svůj program překopala nebo udělala navzdory vyčerpání tak, abychom se viděly a dala i několik týdnů dopředu vědět, kdy přijedu...prostě nereagovala. Neodepsala na sms, i když je měla v rámci kreditů nebo v dnešní době aplikací zadarmo, nebrala ani telefony a pak třeba za týden nebo dva napsala, že se jako omlouvá, nebo musela k babičce. Dorazila mě výmluva, že sousedce! chtěla ukázat zvířata. Trpěly jsem tím roky, hodně mě to zraňovalo. Dokonce mi přiznala v slabých chvílích, že jsem udržovala naše přátelství já, styděla se za to, jak se chová, většinou to přiznala jako opilá, když jí dohnalo svědomí. Měla jsem stejný pocit jako Ty, že se vtírám a bylo mi to nepříjemné, zraňovalo mě její chování a mělo to jen jediné řešení...napsala jsem jí proč a vztah utla. Musím říct, že se mi nesmírně ulevilo, protože to, že vás někdo neustále zraňuje neznamená, že si na to zvyknete, nezvykla jsem si. A smutné na tom bylo, že jsem ani necítila rozdíl, protože když jsme se jakože spolu bavily, tak se ozvala třeba jednou za měsíc nebo ani to ne. Časem jsem si uvědomila a hooodně mi to pomohlo v životě celkově, že jak kamarádství nebo třeba partnerství nezáleží na společném koníčku, ale na určitých vlastnostech toho určitého člověka. Moje nynější kamarádka vypadá naprosto rozdílně, vím, že když řeknu puntíky, tak ona čtverečky, ale já nepotřebuju někoho, kdo mi v mém zájmu kvituje, ale komu můžu brečet ve 3 hodiny do telefonu, kdo za mnou přijede do nemocnice, kdo mi nabídne pomoc v době, kdy je na tom sám bídně. Můj názor je takový, že lidi se nemění, ona své chování nezmění a Tobě z toho bude akorát smutno. Pokud Tě někdo má rád, nebude hledat výmluvy proč to nejde, ale bude hledat cesty, jak by to šlo. Myslím, že když si jí dovolíš pustit, zase k Tobě připluje někdo jiný a možná i lepší.

Bohužel to na mě působí, že vaše kamarádství je už dávno pryč, ono už to tak bývá, že s kým se kamarádím v dětství a období dospívání, s tím se nemusím kamarádit, když jsem dospělá, holt se dva lidé vydají svou vlastní cestou, mají své vlastní starosti a najdou si jiné přátelé.
To, co máš s tou svou kamarádkou, mi připadá jako přátelství "na sílu", za každou cenu zůstat v kontaktu, i když už to není jako dřív. Já bych asi neinvestovala energii do někoho, kdo o mé přátelství moc nestojí, není schopný se ozvat sám od sebe, sám od sebe iniciovat nějaké setkání, má problém mi odepsat, píše, že nemá čas a podobně... To by mě dlouho nebavilo. Prostě bych si řekla, že pokud stojí o naše přátelství, tak se ozve sama, sama mi napíše, domluví schůzku atd. Bohužel si myslím, že když se přestaneš ozývat ty, vaše přátelství utichne úplně. Proč ale za každou cenu udržovat kontakt s někým, komu za to nestojím?
Radši bych si našla jinou kamarádku, takovou, která o mě bude stát.

Chápu tě. Na mě se takhle vykašlala kamarádka ze střední. Seděly jsme vedle sebe 4 roky a po střední škole jsem to vždy byla já, kdo domlouval nějaká setkání. Jednu dobu jsme pak dokonce bydlely asi 10 minut pěšky od sebe a opět jsem to byla jen já, kdo inicioval setkání a ona nikdy. Dost mě mrzelo, že někdo, s kým jsem strávila skoro každý den na střední mě najednou takhle háže přes palubu...zkoušela jsem pak alespoň meilovou komunikaci...ani za tu jsem ji nestála. Upřímně mě to do dneška mrzí...Jsem názoru, že přátel bychom si měli vážit a udržovat s nimi vztahy. Mám ale zkušenost, že hodně lidí (žen i mužů) se na přátele vykašlou ve chvíli, kdy si najdou partnera...Je to bohužel realita a nezbývá, než se smířit a najít si jiné přátele, a o to více si jich cenit...

Jó to znám. Taky jsem měla takové kamarádky, co se tvářily, kdo ví jaké nejsme nej, ale pak jsem zjistila, že se pořád navštěvují a mě ani nikdy nepozvaly. Tak jsem si říkala, kašlu na ně a odsunula jsem je na vedlejší kolej, když pro ně taky nejsem zrovna priorita...no a teď se diví xD

Já si myslím to samé. To správné přátelství, opravdu většinou vydrží. Tohle závidím příteli. Má dost kamarádů z dětství a ze školy a to i s tím, že opravdu pravidelně něco podnikají a dokonce za ním byli v zahraničí, když tam pracoval. Jsou kolem něj hodně přátelští a upřímní lidé a to se málokdy vidí. Já měla také kamarádky, o kterých jsem si myslela, že se budeme scházet i ve stáří. Vždycky jsme si to říkali..Hold se tak nestalo a právě většinou proto, že si dotyčná našla přítele a ostatní lidi vyřadila ze života a nebo jsme se každá v hlavě dostala jinam a jednou jsem skončila vztah s kamarádkou proto, že na mě žárlila a dokonce si vymyslela, že bych chtěla jejího přítele apod. to mě tenkrát hodně zklamalo, ale už se ze vztahů nehroutím. Prostě lidé přichází a odchází. Překvapujeme mě to ignor chování u mojí rodiny. Závist a pomluvy. Každopádně na pravé přátelství pořád věřím. Jen to občas nevyjde..jako milostné vztahy. V jednu dobu se milujete, nemůžete bez sebe žít a za pár let si lezete na nervy a dokážete si říct spousta nehezkých slov a pak to skončí a už se nikdy nevidíte..

holky díky za vaše názory...mně to také nepřipadá jako kamarádství...jen právě nechápu, když řeknu, že se prostě nebudeme vídat, psát si a dělat jak se hrozně máme rádi...vždy když toto nadhodím, následuje smršť vyčítavých otázek, proč to dělám a že mě má ráda a že jí na mě záleží, jen už prostě nemá tolik času...já si ale myslím, že člověk si čas najde vždycky, když mu na to člověku záleží a chce s ním trávit čas....ten vztah mě vysává, nedává mi žádnou energii, proto to chci ukončit,...bohužel tuto zkušenost nemám jen s touto kamarádkou...popravdě jsem už od mala kamarádila hlavně s klukama, holky mi přišly falešné a také jsem s nimi neměla moc společného na povídání, celou základku jsem trávila spíše s klukama, hlavně kvůli společným sportům...na střední už moc času nebylo, celý den jsem byla ve škole a vracela se pozdě večer, tak mi zůstaly jen dvě kamarádky, výše zmíněná a ještě jedna...s ní se vídám pořád, ale jakmile má přítele, jdu také na druhou kolej, i když s ní se vídáme několikrát do roka a i podnikáme víno, cyklovýlet, nebo se jen navštívíme, také to není ideální, to je jen ve chvíli, kdy s nikým nechodí, ale mám pocit, že se se mnou chce vidět a vždycky se nějak domluvíme, abychom se viděli...s klukama se bohužel už nevídám, jak šel čas, naše myšlení se postupně rozešlo, každý se odstěhoval a už se nevídáme, toto chápu, vyplynulo to z našeho vývinu života, každý jsme šli svoji cestou, moc ráda na to období vzpomínám...pak mám ještě třetí kamarádku, tu jsem poznala na vysoké, poslední dva roky jsme spolu hodně kamarádili a nehnuli se od sebe...po škole se stále navštěvujeme, je to sice dvakrát do roka, jelikož každá bydlíme na jiném konci republiky, ale pokaždé se na sebe hrozně těšíme a podnikáme společně různé výlety...během roku si píšeme e-maily, posíláme fotky, kdo kde byl a jak se nám daří...občas mám také pocit, že se doprošuji, protože napíšu mail, odpověď přijde po měsíci, jelikož se za ten měsíc spoustu událo, tak odpovídám skoro ihned a zase měsíc čekám...pokaždé se omluví, ale příště to udělá zas...jako by náš vztah vzdáleností trpěl...nevím, možná si jen neumí čas rozvrhnout, zapomene, nevím, teď byla 2 roky doma nezaměstnaná a měla spoustu času, přesto komunikace byla, jako by chodila do práce a měla doma 2 malé děti teď nastoupila do práce a s tím souvisí i jak se ozývá, trvá ty dvakrát déle se slovy, že nemá čas...ale má "jen kancelářskou práci" kdy vstává v 7 ráno a ve 4 je doma...já mám směny, obstarávám domácnost, vypomáhám rodičům a ještě mám spoustu aktivit, přesto čas mám? jak je to možné? s přítelem plánujeme za rok miminko a trošku se bojím, že pak už se to přetrhne a nebudeme se vídat a maily postupně zaniknou a vztah bude pryč...tři kamarádky a ani u jedné nevím, které bych řekla, pojď mi za svědka...u těch dvou posledních vidím alespoň nějakou snahu, ale nevím proč...kamaráda jako takového, kterému řeknu všechno, kterému se vybrečím, když je mi smutno a nevím kam dál...mám ve svém příteli, nebo kamarádech svého přítele...s nimi se stýkáme jako banda, podnikáme různé akce, pomáháme si vzájemně...

také v práci mám pár kamarádů i mezi ženami, kolektiv máme mladý a naprosto úžasný, takže podnikáme spoustu akcí i v soukromí...přítel však namítá, že toto nejsou kamarádi, ale kolegové, chápu, že to vidí trošku jinak...všechny své kamarády má právě z dětství a ze školy, s nimi se vídá dodnes i s holkama...toto kamarádství je tedy mnohaleté a tak mu moje dvouroční známosti připadají, že to jsou kolegové z práce, ale nemohou to být kamarádi jako takoví...já mám opačný názor a za kamarády je považuji...už jen proto, že jsou ochotní trávit svůj volný čas mimo práci a na úkor své rodiny a zase jejich přátel právě se mnou a s ostatními...jsou to kamarádi, jen nikdo s nich není přítel, ten přítel/kyně, kterého/kterou máte jednu dvě a svěříte jí cokoliv a věříte jí jako svému příteli, manželovi atd...tu kterou právě požádáte, zda by vám šla za svědka, tu které brečíte na rameno, když vám přítel ublíží, té které voláte ve 3 ráno, že vás přítel požádal o ruku...mám pocit, že nikoho takového ve svém životě nemám...mám rodinu a přítele a kamarády, ale ne takové se kterými bych měla hlubší vztah, pouto...jak to máte vy? už jsem přemýšlela, že by mi šel za svědka brácha

Jestli tě to uklidní, taky nemám takovou kamarádku/kamaráda. Mám kamarádku, která je mi asi nejbližší a za tu svědkyni ji nejspíš chtít budu, hodně jí toho můžu říct a podobně... ale ani tak to není to, co píšeš ty - že bych ji zavolala ve 3 ráno, že bychom kvůli sobě navzájem rušily své plány apod. Spíš je to má hodně dobrá kamarádka, ale jako sestra pro mě není.
Já taky holkám nevěřím, moc kamarádek nemám, spíš ty kamarády. Když se potřebuju vykecat a někomu se svěřit, chodím za mou mamkou, se kterou mám nadstandardní vztah a která je zároveň moje nejlepší kamarádka A u ní, jelikož je to mamka, aspoň vím, že je to "to pravé", ne jak u nějaké kamarádky, kdy si myslíš, jak vřelý máte vztah a ona tě přitom podrazí... U mamky mám jistotu, že tím, že je mamka, tak vím, že mě opravdu miluje, že tady pro mě vždy je a můžu jí věřit na 200% a nemusím pochybovat o její upřímnosti

Já si také celý život rozumím více s muži, ale nedá se s nimi počítat jako s kamarády, z jejich strany vždy očekávají něco víc. Každopádně na povídání a zábavu je mám raději, i když pár kamarádek mám taky a v pohodě, jen toho času teď opravdu moc není. Co poznávám ženské teď v mém věku, tak jsou všechny hrozně vážné, ničemu se skoro nezasmějí a max někoho pomlouvají. Já jsem nikdy na povídání o kosmetice apod. nebyla, i když se hodně líčím a mám ráda modu, ale nějak se o tom nepotřebuji bavit. Potřebuji něco víc a hlavně nějakou aktivitu, což pak je ten další problém, že některé ženské jsou fakt asi jen na to kafíčkování, ale neplatí to u všech samozřejmě.

Tak mí kamarádi jsou zároveň i kamarádi mého chlapa, takže předpokládám, že něco víc nečekají ale je pravda, že na takové to vylívání duše to vyloženě není, jako jo, dá se s nima povídat o všem, ale třeba bych se jim nesvěřila s něčím fakt hodně soukromým, to je jasné... na to mám právě tu mamku a chlapi jsou nejlepší do bandy, s nikým se tak nezasměji a nepobavím, jako s partou chlapů (v čele s tím mým), kteří si na nic nehrají a nepřetvařují se.

Řeknu ti to trochu "z druhé strany"...

Mám několik kamarádek, které považuji za ty nejbližší a nejdůležitější v mém životě. Jedna žije v zahraničí, známe se od dětství, vídáme se tak 4x do roka a napíšeme si tak jednou měsíčně. Přesto je pro mě důležitá. Druhá bydlí kousek ode mě a pracujeme téměř vedle sebe, známe se deset let. Vídáme se jednou měsíčně a považuji ji za nejlepší kamarádku.

A pak mám další kamarádky, známé, kolegyně, exkolegyně.... Vídáme se častěji než s těmi nejbližšími, ale... není to zkrátka takové.

Myslím, že je to normální. Ať už vyčpělé přátelství, které pozvolna zaniká bez nějakého oficiálního rozchodu (i to jsem zažila, a bylo to hloupé, lépe nechat to do ztracena vyšumět), nebo staré přátelství, kde jste důležitou součástí života té druhé bez toho, že se musíte vidět každý týden.

Tak jako je v partnerství odlišná potřeba sexu, tak je v přátelství odlišná potřeba "se vidět".

Možná, když ji vezmeš za svědka, uvědomí si, jak je pro tebe důležitá. A možná jí to bude fuk, nebo to dokonce odmítne. Alespoň zjistíš, na čem jsi

Tak to bych se divila. Já když se s někým rozešla, tak se pak hned nenápadně ozývali jeho kamarádi, jestli bych někam nezašla

Tak to je dost ubohé... každý slušný chlap ví, že do bývalé kamaráda se prostě nedělá. Ale i takoví se najdou, no