Přemýšleli jste někdy o sebevraždě

Reaguji na vevuska:

máš deprese, deprese se léči pravdou... a dají se léčit i medikamentama,ale hlavně uspořádání si priorit v hlavě a v životě...
kdo nemá nebo neměl depresi, ten odsuzuje, kdo jí má nebo měl chápe,ale bohužel neznám nikoho ve svém okolí,kdo se z ní vyhrabal silou "vůle"...
já jsem brala 3 antidepresiva a vůbec mi nepomohla a až ta čtvrtá mi sedí. díky nic jsem se vzchopila a makám na sobě, nenechávám to jenom na pilulkách.
ale ten prvotní start a sílu k tomu potřebuješ a jak říkám, neznám nikoho,kdo by to dal bez léků... pokud tedy mluvíme o regulérní depresi

jo,já léky beru...anebo jsem brala,ale nebylo mi z nich nejlíp,spíš ještě hůř,tak jsem je vysadila....třeba by to chtělo změnu...
myslím,že to uspořádáni priorit v hlavě a živote by bylo jediné,co mi může pomoct... nevetším problémem však je,že už jsem v nějakém kruhu,ze kterého nevím ven.
Chvilku to bylo lepší,ale teď mě ty stavy zase ničí....mám z toho i fyzické potíže jako nechutenství,bolesti hlavy...třeba je to tím,že budou Vánoce,prý se tyhle stavy celkově zhoršují u lidí,co depresemi trpí.

Reaguji na vevuska:

No tem začarovaný kruh máš ty v hlavě. Přesně vím, jak to myslíš, ale jak říkám, brala jsi asi špatné léky. Já z toho taky nebyla zrovna odvázaná, že je mám brát,když je to teď tak hrozně "populární", ale někdo je holt potřebuje. A co jsi brala,jestli se můžu zeptat?
Ona deprese sama o sobě je fakt hrozná, ale dejme tomu,že to je jenom jedna duševní nemoc.
Takže to zas není tak horké. Těžko to říkat někomu, kdo deprese zrovna má, ale nejhorší ze všeho je vysadit léky,když už je bereš. Mně se stav 3x zhoršil a zase jsem byla přesně v tom kruhu. Ale ten kruh je mentální. Já věřím v to,že časem e člověk srovná,pokud chce, pokud mu ovšem nevyhovují ty stavy. Protože jedna kámoška z Bohnic si tam hrozně libuje a když mi napíše,tak jenom to,že je blázen a že si na to už zvyká a tak. To beru spíš jako nějakou ochranu před světem. Ale jestli máš vůli žít a jestli chceš žít a chceš mít děti a vidět jak rostou a chceš se poprat se vším, co ti život přinese a chceš to dokázat a chceš být na sebe pyšná a chceš se zase líbit sama sobě a chceš na sobě pracovat pro radost a pro dobrý pocit, pak máš všechno,co potřebuješ, abys depresi překonala. A odpověď na ty otázky jsou hluboko uvnitř tebe.
Ale jestli jsi teď v začarovaném kruhu, neprobíhá to nějak tak, že nevíš kudy kam,pak se jednoho dne vzbudíš,hrozně to chceš přemoct, chceš dokázat druhým,ale hlavně sama sobě, že to dáš a pak přijde takový pocit prázdnoty, kdy všechno najednou ztrácí smysl, nepoznáváš sebe, nepoznáváš svoje reakce, nevíš proč se chováš tak jak se chováš a na většinu otázek odpovídáš jenom : Nevím. Protože nevíš co se sebou, nevíš co chceš a je ti nakonec všechno jedno a radši bys to zaspala...
A k tomu ta vnitřní bolest, ty rozporulplné reakce v tobě na jednu stranu touha umřít a nebýt si sama sobě na obtíž a na druhou někdě tam hluboko v duši ta víra, že to bude dobré, ale nenávidíš sama sebe natolik, že si ani nepřipustíš, že si zasloužíš se vyléčit, protože jsi taková "neschopná" žít "normálně" jako většina lidí, máš pocity viny za to, že jsi "slabá" a "jiná" než druzí a nepoznáváš sama sebe, protože to nejsi zkrátka "ty".

?

A opět : dá se to léčit. Nefunguje ti mozek, tak jak má. Já si načetla tolik knih, ale ne psychiatrických,ale spíš o životě, o smyslu bytí, o duších apod. že jsem vděla, ten pro mě správný směr, že už jsem tušila,kam chci jít a co je TO (život) - na teoretické úrovni... ale bez léků to nešlo. a chodila jsem i na injekce.
Na druhou stranu prožívat a dávat důraz depresi jí akorát posilňuje, nebrat to jako úděl a připadat si jiná a horší nebo jákákkoliv, nedávat depresi váhu. Jsou to jenom pocity a pocity si ovládáš ty a to silnou myslí a harmonií duše.
Já taky nejsem tam,kde bych chtěla být, ale jsem mladá a všechno má svůj čas.
Je to zkušenost a to jenom tvá zkušenost, tvoje pocity a tvůj pohled na život. Nikdo ti to neveme. Taky z toho jednou budeš těžit

Já jsem o tom přemýšlela,ale neznamená to, že bych to udělala. Myslím,že bych to neudělala hlavně kvůli ostatním,kteří mě mají rádi a kteří by tím strašně trpěli.
Taky jsem přemýšlela,jaká metoda by byla nelepší.... Asi bych zvolila prášky.Na ostatní-podřezání, oběšení, skok...bych neměla odvahu...

Jo a ještě takový ty příspěvky typu : asi bych to neudělala kvůli blablabla...mám se na to moc ráda... To je debata o ničem.
Buď někdo psychicky nebo fyicky trpí natolik, že o tom uvažuje nebo si někdo plete to trápení s nějakýma "depkama", s těžkou finanční situací apod.
A říct "nikdy bych" - je hodně o držku.
Lidé, kteří si tím prošli a poučili se a ví, tak ví.
Jinak mi přijde tato debata taková prázdná, protože člověk co uvažuje o sebevraždě je uplně v jiné situaci, než ten "zdravě" myslící. A můžou vypadat uplně stejně na první pohled.

Jenže toto trápení k tý sebevraždě taky někdy vede, takže je to jen začátek...

Přemýšlela, ale jenom v tom směru, co se těm, co to udělali honilo v hlavě.. proč si mysleli, že už neexistuje jiné řešení.. ale sama bych to neudělala, přijde mi strašná škoda se takhle vzdát, vždycky se dá něco dělat.

cituji berryblue: Minimálně má postižený vždy rodinu nebo přátele, spolužáky, kolegy. Ti, pokud nejsou slepí, tak musí vidět, že je něco v nepořádku...

Ano, pokusila jsem se, nebyla to žádná demonstrace, ale vyústění naprostého zoufalství. Depresemi jsem trpěla již od dětství a od svých 13 let jsem o sebevraždě přemýšlela. Když jsem tehdy doma mírně dala najevo svoje úzkostné stavy, matka mi střelila facku a od té doby jsem se uzavřela ještě víc. Byla jsem hodně přecitlivělá a dodnes jsem. Nedávno jsem si předávkovala prášky, nevím sama, jestli to byl opravdu suicidní pokus, rozhodně jsem chtěla uniknout z neřešitelné situace. Skončila jsem opět "zachráněná" na psychiatrii.
Úzkostné stavy mám pořád a nepomáhají ani prášky.
Zabývám se mezi jiným i astrologii a chtěla bych vzkázat rodičům zejména citlivých děti: nepodceňujte jejich projevy psychické bolesti. Pokud máte možnost dát dítěti vypracovat horoskop a v jeho 8. domě je několik planet a zejména špatných, buďte obezřetní.Toto dítě potřebuje minimálně pomoc psychologa, nebo i psychiatra. Ale zejména Vás rodičů. Facky a tvrdé slova jsou naprosto kontraproduktivní.
Držím všem palce a hodně sil.
klarka61

Musím říct, že několikrát a nejsem na to vůbec hrdá. Naposledy o Silvestra, když jsme se celá rodina opět pohádala. Ani jsme si nepřiťukli, nic. Máma celý večer probrečela, táta odešel ven a já v pokojíčku bulela do polštáře a v pozadí slyšela petardy a rachejtle. Tátu jsem v ten okamžik nenáviděla, myslela na to, že si něco udělám. Ale nikdy bych to asi neudělala. Vyřešila jsem to tak, že jsem jako malá přes týden trucovala a s nikým kromě ségry z rodiny nemluvila.
Jsem celkem slabá povaha, kterou všechno vykolejí, ale už se dlouho držím a nepropadám depresím, špatným náladám apod. Snažím se už vše brát s nadhledem.

Já jsem se vždy spíš bála smrti - dá se říct až chorobně, takže na sebevraždu jsem nemyslela , ale občas když mi je někdy hodně ouvej spíš si říkám - kéž bych se nenarodila.

Já jsem nikdy na to nepomyslela, mám hodně velký pud sebezáchovy a vždy si říkám, že mám pro koho žít, mám krásného zdravého prcka a rodinu co mě miluje, tak bych jim to nikdy nemohla udělat, být zbabělec a řešit to takhle, vše se dá řešit (pokud má samozřejmě kolem sebe člověk okolí které se o něj zajímá a má se na koho obrátit).

Když tu někoho zanecháváme, je těžší odejít...
Ty výčitky...

Když je člověk úplně sám, odchází se snadněji.

Za určitých okolností jsme schopni všeho, i když si v době, kdy jsme v pohodě myslíme, to bych nikdy, ale nikdy neudělala. Tak to není...

mít např. psychopatického otce alkoholika, jehož hobby spočívá v šikaně a podrobování si a ponižování druhých, to je skutečně med, a když se k tomu přidají ještě další věci, tak člověk neví, co dělat, má pocit, že už další den nevydrží, ani minutu, vteřinu, protože ono to nekončí a nikdo mu nevěří, že se něco takového děje..., za zavřenými dveřmi se toho uděje strašně moc..., a mnozí blízcí někde v nitru ví, ale nechtějí vidět, řešit...

Těžko sebevrahy soudit, každý má hranici toho, co snese, někde jinde, co mně připadá jako něco, co se dá v pohodě zvládnout, to jiný považuje za nezvládnutelné a naopak.

Kdysi jsem stála v okně a chtěla skočit. Teda doopravdy nechtěla, bylo to jen volání o pomoc. Na to jsem se měla vždycky až moc ráda, abych si ublížila. Dneska nad takovýma věcma ani nechci uvažovat. Vzala jsem od té doby svůj život pevně do vlastních rukou a udělala jsem si ho takovým, jaký jsem si ho přála vždycky mít. Teď jsem v životě spokojená a takové otázky mě vážně vůbec nenapadaj a člověk by nad takovýma věcma vážně neměl přemýšlet, pokud to nemyslí vážně

Ano, přemýšlím již přes tři roky.. pokus byl, ale "bohužel" kvuli jednomu neznámému muži poblíž, se nic nestalo. Není to příjemný pocit, když to nevyjde.
A ještě něco.. jednou sebevrah, vždycky sebevrah. Toho už se moc zbavit nedá. Najdete v životě nový směr, ale něco se nepovede a myšlenky sebevraha se zase vrátí.