Přítel sází

Reaguji na Jamelle:
bohužel, kromě toho, že to jako problém nevidí on, tak to stejně bagatelizuješ i ty.. myslím, že pokud už je teď ve fázi, kdy sází prakticky neustále je to jen otázka času, kdy ty kalhoty prosází..
pokud nechceš/nechcete dělat hned nějaká razantní řešení, zkus s přítelem aspoň mluvit o nějakém limitu.... jako nezlob se, ale 200 tisíc je hodně peněz, ať už si to dovolit můžete nebo ne.. třeba do budoucna vám ty peníze můžou chybět .. tak nejlépe ať on sám si stanoví denní/týdenní limit, bohužel už se z něho podle mě stal závislák a bude to chtít hodně pevné vůle !

Ahoj, nevím, jestli ti poradím, ale popíšu ti mou zkušenost.

Můj bývalý taky sázel a vlastně stále ještě sází. Sází už od 18, takže už víc jak 10 let a vzhledem k tomu, že měl díky rodičům vždycky dost peněz, tak sází taky dost... Průběh byl asi stejný, jak tady většina popisuje - měla jsem pocit, že neustále jen koukal do telefonu na sportovní výsledky, když se mu dařilo, tak byl v pohodě, když ne, tak věci lítaly, deprese apod. - dost se podle toho odvíjel celý nás vztah. I když si myslím, že má docela silnou vůli, tak toho nikdy pořádně nenechal (párkrát to zkoušel, ale tak po půl roce začal zas)...Problém byl, že byly delší období, kdy mu to opravdu vydělávalo..tehdy se mi dokonce vysmíval, že chodím do "normální" práce a mám z toho pár peněz (oba jsme v té době byli studenti VŠ). Když jsme spolu byli, tak jsem ho nikdy nedokázala přesvědčit, a myslím, že jsem snažila, aby toho nechal...; teď už se mu do toho nepletu. Ale jsem pořád jediný člověk, který to o něm ví - > neřekl to ani své současné přítelkyni...Důvod, proč si myslím, že ho to gamberství tak přitahuje je (podle mě) jeho komlex z otce -> je úspěšný a on si dal za cíl, že do svých 25 vydělá první milion...já vím, hrozně dětinské ale on si to prostě nenechal vymluvit a když se mu nedařilo, tak trpěl méněcenností....
Díky tomu, že se tomu opravdu věnuje a rozumí tomu (hrozné to říct že?), tak si myslím, že na tom za celou dobu ani nevydělal, ani neprodělal (+/- nula) -> ale toho času (řekla bych tak klidně 8-10 hod denně) a těch nervů a nálad...to byl prostě děs....Sice jsme se rozešli spíš kvůli jiným věcem, ale znovu už bych do toho nešla, opravdu ne.....Léčit by se nikdy nešel, protože by to znamenalo, před rodiči a ostatními uznat, že má problém....jediné, co mě napadá, je snad nějaká psychoterapie, to už v dnešní době docela normální....