Pro co žijete, co je váš smysl a jak si udělat radost?

Reaguji na janina2904: Ahoj, měla jsem to podobně. Ale vše se dá řešit. Když tě přepadne depka, najdi si nějaký cíl a za tím si jdi. Až toho dosáhneš, budeš se cítit 100x lépe a už ten pocit, že jsi něco dokázala, Ti dodá sebevědomí. Ukážu to na svém příkladu. Moje první depka - kurz angličtiny na konci s diplomem. Moje druhá depka tetování (zaměstnal mě jak výběr motivu, tak výběr salonu, kde to udělají) a neměla jsem čas na chmury. Třetí depka - autoškola s úspěšným zakončením. Netuším, kolik Ti je nebo co Tě baví, každopádně se určitě najde něco, co by tě bavilo. Může jít o kurz malování, nějaký sport, kompletní změnu šatníku a stylu oblékání, začít se učit nový cizí jazyk.. Možností je hodně, důležité je nesedět s rukama v klíně a litovat se. Snad Ti můj názor pomohl a pokud bys měla zájem se na cokoliv zeptat, napiš klidně i SZ. Hlavu vzhůru!!

moc děkuji za tip Nevěděla jsem, jestli se rozepisovat už do úvodního popisu.. Ale už jsem nějaký ten rok z VŠ. Moje časová osa by se dala napsat takto:
-vystudování VŠ-první práce (kde byl ale hrozný kolektiv)-mezitím jsem se rozešla s přítelem, se kterým jsme chodili 4 roky, bydleli spolu, byla s ním taková sranda.. - našla jsem si nového přítele - odjela cestovat, byla sama, spíš obklopená plno lidma (neznámýma), ale přesto sama (určitě ten pocit znáte) - vrátila jsem se a odešla ze staré práce - našla si novou práci a trávím v ní celé dny, skoro i noci a na nic jiného není čas. ráno jedu do práce v 6 a vracím se v 9.hodin večer. víkendy taky většinou pracuju a jsem z toho všeho vyčerpaná. nemám čas na koníčky, na rodinu, na sebe - nic. Nemám chuť do života, nevidím v ničem smysl
- neumím si jen čas najít?
- přeháním to s prací? ale je hrozné, že jestli chcete mít v dnešní době práci, nesmíte polevit a navíc můj šéf by mi nějakou úlevu neodpustil

Reaguji na janina2904: Tak bys mohla začít třeba hledáním jiné a méně časově náročné práce, protože být v práci od brzkého rána a vracet se jen na noc není zrovna moc normální.. Každý člověk potřebuje i nějaký ten čas pro sebe a svou rodinu. Pokud Tě ovšem práce naplňuje, byla by škoda odcházet, to zase chápu.. Prostě si zkus najít něco, co by Tě bavilo, těšila ses na to a trpělivě časem došla ke zdárnému konci, který Tě zase posune někam dál.. Výsledek za sebou uvidíš a budeš na sebe hrdá, tím pádem Ti stoupne i sebevědomí

Reaguji na janina2904: Jen pracuješ, což taky není dobrý v případě, že práce není koníčkem - což očividně není. Domluv si jinak pracovní směny (můžeš?). Změň zaměstnání. Jestli tě nic netáhne k městu, kde jsi teď, zkus najít "štěstí" jinde. Začala bych tím, že bych si dala cíl - udělat něco se svojí šílenou pracovní dobou. Jakmile budeš mít víc času na sebe, můžeš si dát další cíl - každý den si na chvilinku zacvičit... Až začneš být odpočnutá (z méně práce a cvičení) dej si další cíl - podívat se na místo, kde jsem nikdy nebyla, může to být jen město o pár kiláků dál, nebo taky nějaká zřícenina v okolí, nebo prostě jen park. A postupně nastavuj. Klidně si dej za cíl pozvat milou kolegyni na kafe . Pro to aby člověk byl šťastnej nemusí mít všechno, stačí střípky .
Já jsem šťastná, když se cítím naplněná (nemrhám volným časem, mám stále co na práci, najdu si čas na relaxaci, dělám, co mě baví...). Když se do toho povede ještě něco v kariérním životě, tak radostí pomalu skáču a vznáším se na pomyslném obláčku. Až tohle odpadne, tak se zase snažím jít dál... Třeba to cestování po okolí je super. Nelze mít všechno a hned.

Reaguji na noninek: děkuji, napsala jsi to moc hezky.
S tou mojí prací je to těžké. Dojíždím každý den hodinu, v kanceláři jsem sama a můj šéf jezdí většinou po jednáních apod. a já dělám potřebné věci v kanceláři. Na porady dojíždí pozdě, musím na něj čekat S pracovní dobou je to právě těžké. On se přes den neutrhne, aby dojel a máme toho tak moc, všechno spěchá nebo už mělo být hotové.Normální v dnešní době podnikání.
Dřív a i teď mi dělají radost drobnosti. I to, že mi jde přítel pomoct namazat večeři. Ale vytrácí se ze mě radost. Možná to bude hodně ovlivněné tou prací. . .
Další věc je ta, že předtím jsem měla přítele, se kterým jsme byli prakticky pořád spolu. Byla sranda, chodili jsme do kavárny, na výlet, ale to byly roky na škole. Teď mám trochu staršího přítele, který má kapelu, hodně se věnuje hudbě, není tak ,,závislý,, na mě a docela mi vadí, že mi o svých akcích říká na poslední chvíli. Kolikrát se stalo, že - je, já ti zapomněl říct, že jedu zítra na koncert nějaké kapely, nebo že jé, já jedu za měsíc na hory s klukama... Přijdu si pak nemožná, že sama nikam nejedu (nemám tolik přátel) a nemám vlastně díky vytížení ani žádné koníčky a zároveň to, že - se mě ani nezeptá, jestli by mi to nevadilo. Možná sobecké? Ale není to spíš ve vztahu normální? ch jo Omlouvám se, jestli teď působím depresivně.

O to víc by bylo fajn si najít nového člověka k sobě... Kamarádku z posilovny? Nebo i přes seznamku se seznámit s nějakou slečnou. Pak když bude přítel s klukama na horách, ty uděláš domácí párty ... Možná on nechce měnit svůj styl (nebyl zvyklý se ptát jestli smí) - asi ani třeba neví, že ti to vadí. Zkus se s ním domluvit, že mu nemáš za zlé, že má koníček, který ho tak zaměstnává, ale byla bys ráda, kdybys o něčem věděla dřív. Taky bych se ho snažila ptát: "Co je nového? Plánuješ něco na víkend..." Chlapi jsou v tomhle děsní (já dneska byla obviněna z toho, že jsem zapomněla na věc, která mi nebyla řečena ).
To že sama nikam nejedeš... A nemáš možnost si skočit třeba sama jednou za čas do kina? Odreagovat se? Zkoušela jsi číst nějaké knížky, které by tě zajímaly? Zase nemusíš je číst doma, ale skočit si do kavárny, vytáhnout knihu...

Já myslím, že první problém je ta pracovní doba - pět let jsem měla dvě práce, ve dne jednu, v noci druhou a depky byly mým každodenním společníkem Navíc, kvůli práci nemáš čas na jiné věci - třeba pořídit si pejska, to je to nejlepší antidepresivum na světe, za předpokladu, že má na něj člověk čas nebo jej může brát do práce, samozřejmě. Nebo - "namazat večeři" jak píšeš taky není to pravé, lepší je udělat večeři nějak kreativněji, u toho třeba poslouchat hudbu, popíjet pivo, ... i maličkosti si člověk může udělat hezké.
Já jsem člověk, který je zvyklý se zabavit i sám ( = se psem ) , takže pokud mám některý den volno já a mí kamarádi ne, nemám problém jít se třeba jen tak převézt v autě sama, utřídit si myšlenky, podívat se do vedlejšího města, zajet si někde na kafe, atd. Akorát taky nemám moc času, no ...

Tak já jsem na tom podobně, až na to, že já ani nepracuju, nic mě nebaví, v ničem nevidím smysl, není nic, na co bych se těšila, ale nemám z toho deprese. Celé dny jen proležím u facebooku a seriálů. Je mi 28 a nikdy jsem pořádně nepracovala, žiju s přítelem v Praze v 2+1 a jsem ráda, že zvládnu uklidit, vyprat, občas něco uvařit, nemám na nic energii a tak. Někdy mě to chytne a mám chuť nějak žít, něco dělat, ale rychle mě to přejde při představě, že vstávám ráno v 7.
Co mi dělá radost je samozřejmě přítel, pak nákupy, i když už moc často nechodím, protože jsem neskutečně zpohodlněla a nevystrčím klidně dva týdny nos z bytu, nechce se mi, no a po večerech popíjím.

Tohle jsem vždy strašně obdivovala. Jak se to dá zvládnout, kdy člověk spí?

Reaguji na Blaženna:
Nespí. Nebo spí tři hodiny za tři dny a prolívá to redbulem. Pak mu to vesměs zůstane a má léta obrácený den s nocí, t.j. přes den jej to bere na spaní a v noci vysedává za počítačem

Reaguji na dadabus:
Tak to já mám taky, obrácený den a noc, usínám tak kolem třetí ráno a vstávám kolem poledne, ale nedovedu si představit nespat nebo spát tři hodiny za tři dny

Reaguji na Blaženna: taky jsem měla období, že když nic neděláš, jen se "válíš", koukáš na telku a nic neděláš - tak je člověk skoro víc unavenej, než když něco děláš. Jsi ve fázi, ze které se tíž vrací do normálu, ale určo to zvládneš. Divím se, že ti to třeba přítel nevyčítá - že nemáš stále práci a nejspíš dotuje váš byt apod. Zkus všem ukázat, že jsi dobrá a najdi si ze začátku aspoň brigády - třeba odpolední. Potkáš tam nové lidi, budeš mít nové zážitky a bude ti líp.

Smysl života...hm to by mě taky zajímalo asi to chce si dávat cíle, další mety, na něčem pracovat, v něčem se chtít vylepšit, něčemu se věnovat. Mě třeba dělá radost běh, trénuji na půlmaraton, moje velká meta. Ale při Tvém vytížení se ani nedivím, že Tě život nebaví.. co taky z něho máš, když ho trávíš prací...

Reaguji na Johanita: děkuji za reakci. Zatím obě práce, které jsem měla, tak byly o tom, že jsem tam byla od rána do večera... Asi bych měla začít tímto, protože podle toho, co mi píšete vidím, že bude velký problém právě v tomto. že to není zase tak normální. Samozřejmě, že rodiče mají občas poznámky, že vůbec nežiju. Ale rodiče...