Proč si nedokážu vážit táty?

Ahoj, já to mám zrovna tak, akorát táta jestli se mu tak dá vůbec říkat snámi nebydlí už od mých 7mi let a už jsem ho asi rok a půl neviděla. A nechybí mi, je to hrozný sobec a na mě i mé sourozence prostě kašle, maximálně mi pošle k narozeninám textovku s nějakým hovínkem a to ještě o tři dny dříve nebo o pět dnů později. Navíc psychicky i fyzicky týral mojí mamku takže už mám kněmu vytvořený určitý ,,vztah,,. Dříve když jsme byli malý, nás brával semtam na dovolenou nebo na houby do lesa, to bylo fajn, ale čím jsme byli starší a rozumnější to přešlo až v úplný ignor. Mamka to s financemi táhla hodně velkou dobu sama, on přispíval minimálně, teď na podzim se půjdeme ještě soudit a požádát o zvýšení výživného dokud jsme studenti. Protože tatínek má 3 děti o které se vůbec nestará, přitom má firmu a jezdí si na 3 měsíce do ameriky jen tak. Takže když to srovnáš zase s mým příběhem, který byl velice stručný, třeba si táty začneš vážit víc, protože tě jen tak nerozsel a neodešel pryč. Stará se o tebe, o Vás jak jsem tak nějak doufám pochopila. Zkus na tom zapracovat a hlavně najít důvod proč si ho tolik nevážíš, tátu máš jen jednoho. Možná až budeš bydlet sama, budeš se domů těšit nebo i na něj když ti nebude pořád na očích. Ale posuď sama jestli si tohle táta zaslouží, nikdo není dokonalý třeba ho jen zbytečně odsuzuješ, těžko poradit, neznám ho ani tebe. Asi jsem ti moc neporadila co ale každopádně víš, že na světě jsou daleko horší tátové než máš ty, nebo co hůř někdo tátu vůbec třeba nemá.

Njn, ale to je úplně jiný případ, než tu řeší AnyF.

Možná se kdysi odehrálo něco, co tě hodně ovlivnilo ve tvém vztahu k němu, nebo prostě máte bariéru ve vzájemné komunikaci.

Hlavní je, že mi NIKDY neudělal nic zlého. A přesto jím často pohrdám, vůbec nedokážu souhlasit s jeho názory

To je opravdu zvláštní, takhle bezdůvodně...
Já jsem o něco starší, než ty a s otcem to mám hodně podobně... Za celý můj život jsem se s ním snad nikdy nebavilo mimo obvyklý rámec nutných rozhovorů o domácnosti, škole atd. U mě je to dané tím, že jsme ho nikdy absolutně nezajímaly já, segra ani mamka), nikdy se nám nevěnoval, nehrál si s námi ani nepovídal. Prostě jsme jen tak žili vedle sebe v jednom domě. Vždy to bral tak, že nás živí, tzn. poskytuje nám finance a tím má splněno. Zas mu musím přiznat, že jsme se měli/máme dobře, nikdy jsme nějak nemuseli řešit peníze, naši nás obě se segrou podporovali po celou dobu studií, jezdili jsme s mamkou na dovolené... Takže u mě je to dané tím, že vím, že jsem mu naprosto ukradená, nemám se s ním o čam bavit.
Je opravdu zvláštní, že by se nestalo opravdu nic a Váš vztah byl takhle napjatý...

Nechápu, já mám s tátou úžasný vztah. A je mi z tohoto deníčku docela smutno. Chudák taťka.Vychoval tě a ty k němu necítíš úctu, lásku? Nerozumim ti.

Reaguji na True: Jen jsem reagovala na její příběh, aby si dokázala představit, že je na tom někdo hůř se vztahy v rodině, jasně že řeší úplně něco jinýho, to jsem pochopila

Já s taťkou taky nemám takový ten vztah dceruška a tatínek.. Má takovou povahu, že se neumí moc bavit, lidem se spíš straní a co si pamatuju, tak nikdy nějak neprojevil city jakože ty otcovské.. Stejně ale i přes to cítím že rád mě má, stejně tak jako já jeho, je to prostě táta. Taky ti nerozumím, myslim že by sis měla uvědomit že nejbližší rodina tu nemusí být vždycky..tak abys pak jednou nelitovala.

Holky všem děkuju za reakce.

Samozřejmě vím, že tátové jsou každý jiný, někdo se s ním absolutně nesnese, někdo si život bez něj nedokáže představit. V tom prvním případě to musí být hodně těžké a vím, že jsem na tom mnohem, mnohem líp. V druhém případě vám holky skoro závidím, přeju vám to, je určitě skvělé si s tátou rozumnět.

Ale jak už tu některá z vás psala, tohle jsou jiné případy a to já tu nehledám. Jen jsem chtěla zjistit, jestli se někdo dokáže s mým příběhem sžít. Jestli si jako nevděčná mrcha připadám sama. Potřebovala jsem to ze sebe nějak dostat a tahle "zpověď" byla další z mnoha pokusů, kterými jsem si tak nějak chtěla ulevit.

Někdo tu zmiňoval, že k tátovi nemám úctu. Nevím jestli se dá srovnat úcta k otci s tím, zda si ho člověk váží. Já na to nahlížím jako na dva rozdílné přístupy. Otce ctím za to, že byl ke mně vždy v rámci možností milý, snažil se mi dopřát materiálních věcí, po kterých jsem toužila, ale na druhou stranu si ho pro to nedokážu do plné míry vážit. Mám v sobě zafixovanou nějakou bariéru, kterou nezvládám překročit.

Nevím, možná se to zlomilo v pubertě. Kdy si každý hledá své místo ve společnosti a s tím i lidi , kteří mu jsou/nejsou sympatičtí. A táta mi nějak sklouzl do skupiny lidí, s kterými si asi nesednu a nejsem schopná vyjít. To tak máme přece každý, ne? Akorát to se mnou prostě mává, jak je to v rodině.

Reaguji na AnyF: Já se moc nemohla snést s mámou..jsme jak dva kohouti na smetišti, když jsme spolu. Ale věděla jsem, že to je hlavně v mojí hlavě a prostě jsem ji začala brát jinak a dost se ten vztah změnil. Ze začátku mě to stálo dost přemáhání, ale teď spolu dokážeme alespoň normálně mluvit. Je fakt teda, že já důvod měla...obě máme jiné hodnoty a já ty její nedokázala pochopit. Kolikrát řekla věci bez přemýšlení a mě to fakt ranilo.
Zkus na něm najít něco, co se ti líbí a na tom začni stavět. Hledat společné věci, zážitky..něco co vás zase spojí.
Jinak je na to dobrá metoda http://www.hooponopono.cz/
Miluji Tě…
Omlouvám se…
Prosím, odpusť mi…
Děkuji Ti…

Třeba mu potřebuješ odpustit něco, co jsi ukryla hluboko v mysli..může to být i úplná prkotina..nedodržený slib..cokoliv.

Je mi líto, co prožíváš, už tím , ale že si to uvědomuješ tak děláš krok něco změnit, horší by bylo kdyby ti to bylo jedno. No každopádně jak bylo řečeno, třeba až se odtěhuješ tak zjistíš co v něm doopravdy máš a začneš si ho vážit. Já sem to měla podobné s mamou ale trochu jinak to je pravda a bylo to spíš pubertou a musím říct, že jsem se k ní chovala někdy jak spratek. pak jsme se odstěhovala a najednou jsem zjistila jak sem byla hrozně hloupá.

Není to těmi odlišnými názory? Možná je prostě tak jiný, že si ho nevážíš a nezajímá Tě. Ale i při tom by ses mohla naučit ho respektovat a nějak objektivně si ujasnit, co pro Tebe udělal dobrého, a toho si vážit.

řekla bych, že nad některými věcmi moc přemýšlíš.
já jsem odešla z domova v 19 a pak se o 3 roky později zase vrátila a pak loni zase odešla.
Jde o to, že během dětství a i později jsem mu spoustu věcí vyčítala (v duchu), ale od té doby co jsem začala pracovat a starat se o svůj život vidím věci jinak.
Vidím, že jeho přístup k životu je jiný, než můj, ale respektuju to.
Vezmi si, že si každý vybíráme jak se chováme a jednáme, a tobě se to sice nelíbí, ale to může říct i někdo o tobě. Uvidíš až odejdeš. Já třeba nemusím být s tatkou denně v kontaktu a spousta věcí mi řekněme nesedí, a ráda bych mu poradila taky z pozice dospělého, ale nic mi do toho není. Hlavně s ním nejednej zpatra, jak mi přijde, že to děláš.
Proč na něj nahlížíš takhle? On pracuje, stará se, je hodný a nemáš proč si ho vážit?
Nejdůležitější je jedno, je to hodný člověk, který tě má rád a to že se mu na tobě něco nelíbí spíš jeho názory se nelíbí tobě, no budiž ale nejsi puberták či dítě, abys musela rebelovat, že jsou špatné. Jsou jiné, a je.
Já beru život tak, že když mi naši poradí, tak to promyslím, a rozhodnu se.

Začni žít svůj život, a vztah přijde sám. Nemáš si s ním co říct? Tak nemluv, prostě bud ráda, že s ním jsi. Kdybys potřebovala tak on ti pomůže, ale z tvého příspěvku je znát, že ty jemu ne. Přitom je to sice táta, ale taky živý člověk který potřebuje znát, že ho máš ráda.

Děkuju všem za další názory.

A asi jo, moc nad tím dumám... Posledních pár dní se snažím s ním tak nějak vycházet a žíly mi to netrhá. Já už to takhle dělala víckrát, jenže pak přijde nějakej zlomovej bod. Udělám tlustou čáru za vším dobrým a zase všechno do posledního kousíčku zozebírám...

Ale díky vám vím, že to přejde, že nejde o zas tak velkou věc.... On táta je v podstatě fajn a mám ho ráda..

Prostě se musím smířit s tím, že úplně ideální to nikdy nebude (asi jsem moc snila) a že musím žít s jeho odlišnýma názorama stejně, jako on musí žít s těma mýma.

Takže ještě jednou všem děkuju, docela jste mě nakoply/i

Já jsem opačný případ,táta mi loni umřel,dala bych cokoliv abych vrátila ty naše tedy spíš moje pubertální hádky zpět, když mě nikam nechtěl pouštět,ale po pubertě jsem to všechno viděla jinak že rodina je to nejdůležitější co v životě máš a oni tě milují takovou jaká jsi a dokážou ti toho hodně odpustit, a to i ty jim ale to si nejdřív musíš uvědomit. Já si táty vážím dodnes i když tu není hodně na něj myslím,ale i mojí mamky,bráchy a sebe že jsme to všichni zvládli a ustáli. Píšu to pro to že toho můžeš někdy v budoucnu litovat že máte takový vztah.