Prodej bytu - emocionální vazba

Já ano....21 let jsem žila v domě, kde jsem i vyrůstala. Když jsme se museli přestěhovat do bytu, bylo to strašné. Okolo toho domu jsem nemohla ani projet bez toho, abych neplakala. Dnes jsou to téměř 3 roky, už jsem tam párkrát byla a je to mnohem lepší (ale stále bolestné, je to pořád jaksi můj domov). Chce to čas, nic víc...

Reaguji na Lejlaaa: Snad to čas zahladí. Tak nějak celkově je pro mě hodně těžký jakýkoli loučení, v tom domě vyrůstala mamka - už nežije, pak tam žila babička - taky už pár let není. Tak je to pro mě bolavý, i když ten byt je zatím náš. No ale až nebude a nebude možnost se tam vrátit, podívat. Nevim nevim

Možná i tak dobře...budeš si ho pamatovat tak, jak byl. Určitě by pro tebe bylo horší, kdybys tam přišla a viděla, že spousta věcí je jinak, že nový majitelé si ho udělali podle sebe. To je podle mě úplně nejhorší

Určitě, to je přirozený, já to i obrečela...člověk má vzpomínky, najednou si vybavuje kdejaký detail Je to prostě najednou další etapa v životě a člověk opouští něco, co znal a kde mu bylo dobře.

Člověk se musí odnaučit a poručit si, toto sentimentální myšlení... také k tmu mám sklony..třebakdy e s někým rozcházím..takže nakonec je mi to líto, párkrát jsem se k někomu i vrátila...ale výsledek vždy špatný. Mě pomáhá, když si v takovývh situacích rekapituluju stále dokola negativa ...např. stejně ten byt byl malý, stejně co se čtvrtkou bytu, peníze se hodí víc, babička by mi to určitě schválila, určitě se jí ten byt taky nelíbil...no tak ještě že se prodá , to by bbička jistě chápala.

určitě ano,my měli jen byt v pronájmu a přítel přišel o práci a musli jsme se stěhovat zpět každý domů,přišlo mi to strašně líto,stálo nás to hrozně moc sil,veškerá výbava,vymalování atd. člověka to mrzí.....ale třeba moje mamka měla kvůli otci alkoholikovi těžké dětství a když se rodiče rozváděli její mamka,moje babička přišla o dům a dodnes,když obě kolem projíždí,vždy si každá vzpomene,jak jí bylo těžko a nějak se s tím pořád nemůžou smířit, a hlavně babička (její máma),která ho svépomoci postavila skoro sama.

Ahoj já se za život stěhovala celkem cca 6x skoro jak cirkusák ) Ale v jednom bytě jsme bydleli 10 let. Když jsme se stěhovali do Prahy myslela jsem, že umřu a chtěla jsem vzít všechno zpět. Byl to nádherný útulný byt s výhledem na řeku. Nicméně snažila jsem se to nějak přejít. Poslední dva roky se mi o tom bytě docela hodně pravidelně zdá. Všechny moje vzpomínky na dětství jsou kolem toho bytu. Je mi to líto, že jsme ho prodali. Chtěla bych ho zpátky i když teď stojí docela pálku a nová majitelka to určitě nebude chtít prodat. Ale přesně ta sentimentalita tam je...mám to i u věcí. Některé věci nevyhazuji páč mám na ně hodně vzpomínek a ten byt ten mi chybí hrozně moc. Vím, že bych tam teď nebydlela, ale asi bych to pronajímala a prostě bych ten byt chtěla vlastnit znovu. Co ti poradit nevím budeš to muset asi přežít jako já ))))

Reaguji na Janice28: hihi taky jsem si říkala....co tady tady nic neni Praha je lepší a bude tam lepší bydlení ...a po x letech od stěhování to nějak na mě padá ) ale určitě je to správný přístup

Reaguji na Raketa:
Ahoj Raketko, já Tě nepotěším. Stěhovala jsem se v životě desetkrát, jsem ten typ co sbalí věci do pár banánových krabic, popadne válendu, zvířata, kytky a jde Ale k věci. Naposledy jsem bydlela sice v podnájmu, ale do toho bytu jsem se doslova zamilovala. Tak krásné doupátko, útulný a velice šikovný byteček to byl. Navíc jsem ten rok v tomto bytě byla zřejmě nejšťastnější ve svém životě, to dělá taky hodně. No a nepotěším Tě v tom, že se mi pořád stýská a pořád bych se chtěla vrátit

Noo Budu to muset nějak překonat. Já doufám, že třeba tím, až to podepíšu, se to nějak zlepší, že už s tím teda nemůžu nic dělat a pak se s tím postupně smířím. Jak říkám, v bytě jsem za poslední 4,5 roku byla jednou a bylo mi skoro do breku... spousta vzpomínek. A právě jsou to vzpomínky na to, kdy bylo nejlíp - na dětství. Babiččina horká čokoláda, čerstvý rohlíčky, pro který chodila, když vnoučata spala, strávené Silvestry s dětským šampáněm. No, jsem strašně nostalgická a celkově fixovaná na věci, ke kterým mám nějaký osobní pousto... Ach jo.

Raketko, plně Ti rozumím. Měli jsme dům na venkově, kde jsem od mala trávila prázdniny s dědečkem, zažila tam všechna možná dětská dobrodružství, v pokročilejšim věku tam snila sny a utíkala před realitou, učila se na maturitu, toulala se po lukách.. bylo to jediné místo, kde jsem se kdy cítila doma, kam jsem našla klid, dokonce jsem jak blázen i hladila jeho stěny a konejšilo mě se o ně opírat. Dům se musel po čase z finančních důvodů prodat a naposled, když jsem tam byla, tak ho noví majitelé celý zrekonstruovali a přeměnili. Brečela jsem jak želva. Zní to ujetě, ale když se mi zdají sny, tak jsem zas v tom domě, jak kdysi vypadal, ať už je ten sem o čemkoliv, hrozně často se odehrává tam. Myslím, že to byla taková jediná životní domová láska. Bohužel už jsem nikdy k žádnému místu nepřilnula ani se tam doma necítila a obávám se, že se to ani nezmění.

ach jo, tak dneska podpis. Včera jsem tam byla. A pak jsem celej večer brečela a nešlo to zastavit. Tak já nevim, jsem sentimentální. Chybí mi ty osoby, co už nejsou a mám je s bytem spojený, takže je to hodně nepříjemný Snad to nějak odezní... Celkově nesnáším změny a jsem hrozná konzerva, takže mám trošku problém...