První těhotenství - spíš strach než těšení

Asi tak nějak , taky mám okolo sebe spoustu takových co tvrdí, že pořád něco nejde a děti jsou vždy v pozadí každého sebemenšího problému . Taky to nějak nechápu Taky si nemyslím, že když se někdo vdá a má děti nemusí už vůbec vyvíjet žádnou námahu na nic, protože tímto končí svět

Reaguji na amelie1111:
No vždyť ano, já s Tebou souhlasím Bohužel, docela často vidím i druhý protipól , když slečna vypadá "jakože má děti" - jak tu někdo popisoval mastné vlasy a vytahané tepláky a přitom je jí čerstvě 18 a žádné potomky nemá.
To je o lidech. Ale myslím, že taky trochu i o penězích, no .....

Jj, ale myslím, že tady na Omlázku je většina holek, které se starají o svůj vzhled i duševní zdraví, takže dítě opravdu není důvod, aby na tom něco měnily.
Těhotné projdou porodem, ale ne lobotomií mozku

Děvčata, já asi trochu mimo téma, ale jak to tak čtu, tak se těším, až budu těhotná. Že mi poroste prcek v břiše, to bude asi divné, ale člověk si zvykne a bere to normálně Ale já jsem právě z takové rodiny, kde vždycky matky přibraly 30 kg a od porodu zůstaly tlusté. Tak se těším, až všichni uvidí, že to tak nemusí být, že jde i v těhotenství jíst zdravě (ne za dva, jak se u nás traduje) a být hezká mamka Fakt se o to budu snažit, protože jsem v poslední době přibrala a připadám si příšerně.

Ale ono se za dva fakt jí Kor v pozdějších měsících, kdy je dítko čím dál tím větší. Vidím to na své známé, snaží se jíst zdravě (dokonce na začátku těhotenství zhubla) ale přesto jí výrazně větší porce a častěji než dřív, protože to tělo to prostě potřebuje.....
Dle mého je to spíš o tom nepovolit moc chutím ve stylu "Teď jsem těhotná, tak si to můžu dovolit".

Holky trochu vás zklamu jako těhotná jsem opravdu nejedla za dva a dokonce ani knedlíky s omáčkou neb to byla jídla ze kterých se mi zvedal žaludek jen jsem je ucítila přitom normálně třeba svíčkovou miluju.Nabrala jsem 30 kilo takže do porodnice jsem se dostavila s váhou 91 kilo.Ono je to možná nějak dané geneticky,moje mamka obě těhotenství +30 kilo.
Každopádně nemám dispozice k tomu být tlustá a na své váze jsem byla zpět během pěti měsíců od porodu.Vlastně jediné období,kdy jsem jakoby omezovala jídlo bylo těhotentsví,protože mi fakt z různých pachů jídla bylo zle,jinak se cpu čímkoliv a kdykoliv
Pravda,že ve snaze být rychle připravená do plavek jsem po porodu žila na mrkvi a bílém víně takže hladová a stále mírně přiožralá,ale myslím si,že by ta váha šla dolů i bez toho,holt tenkrát jsem byla nedočkavá.

Reaguji na Tiakia: myslím že toto má každý úplně jiné, neporovnatelné.
Sama jsem přibrala 6 kg, ale dle mého názoru je to tím, že mám dost přes váhu a tělo mělo dostatek zásob Pravda, bylo to jediné období v životě, kdy jsem se maximálně cíleně hlídala a v jídle omezovala. Ale nic mi nevadilo a ani jednou jsem nezvracela...bála jsem se o své kyčle kdybych hodně přibrala...

Já to měla obdobně jako Reaguji na Tiakia: přibrala jsem neuvěřitelných 32 kg z toho do 5 měsíce pouze 5 kg ten zbytek rapidně stoupal později. Na porodní sál jsem se dobatolila jako obr monstrum s váhou 89 kg to bylo něco šílenýho a při pohledu do zrdcadla jsem nemohla uvěřit , že jsem to já a že se takhle moje útlá kostra dokázala zaoblit. Já se , ale opravdu přecpávala a jedla tak za čtyři žrala jsem celé dny mega porce až mě z toho na konci 8 měsíce chytl žlučník

Tělo se mi vrátilo do původního stavu do 8 měsíců po porodu dokonce ještě na menší váhu než před porodem což bylo 50 kg a tuto váhu jsem měla si tak do 35 let s jedním výkyvem kdy jsem přestala kouřit. Teď mám 54 -55kg a to je mi 40+ . Takže to určo není zákonitě , že po těhu nebo s přibývajícím věkem letí kila nahoru. Vidím okolo dost i straších upravených maminek , kteří mají pěknou figuru i přes pokročilejší věk ..Mám kamarádku z mládí co byla celý život oplácaná a nedokázala nikdy zhubnout pak jsem jí potkala když jí bylo asi 37 s miminem a extrémně štíhlou postavou pár měsíců po porodu stačilo jí pár měsíců deficitu spánku a vyčerpání a tělo snů bylo na světě.

Moje mamka byla po dětech nakonec taky ještě štíhlejší než dřív (vyloženě tlustá nebyla nikdy).

Jinak super téma.
Mě je 30, ale žádné biol. hodiny necítím a spíš se bojím, že je to horší a horší (dětský křik mi rve uši snad ještě víc). Nakonec mi nezbyde než do toho vlítnout omylem, ale zatím jsem i na tohle příliš opatrná. Taky převládá spíš strach než že bych si představovala sebe jako spokojenou maminu s miminem.

Je mi 34, (děti 5 a 3 roky) - ani u jednoho těhotenství jsem vodvařená nebyla (ačkoliv byla plánovaná), rozhodně bych to nenazývala "nejkrásnějším obdobím ženy" (mé kamarádky také ne..), brala jsem to tak, že nějak "odnosit" a přežít to prostě musím ... někdy jsem si připadala hezká, někdy se hroutila, že neoblíknu nic, co je ve skříni.. manžel se mi smál, že jsem koza, že jsem krásná a hladil panděro.. pak si dělal legraci, že mě objal a řekl mi: "pojď sem, Ty můj tanku", u toho se tlemil .. (přibrala jsem s dcerou 25 kilo, se synátorem 23 kilo - a nakonec zhubla 30 kg). Jinak manžel třeba cizí děti také moc nemusí (a nemusel..), ale fakt se to dítětem změní.. a stejně to mám i já.. (naši říkali, že děti se rozlišuji na: zlobivé a "Ty naše"). Jo a ani po porodu jsem teda bezmeznou lásku nepociťovala.. všechno přišlo postupně a to je miluju nade vše (jako každý svoje dítě). Tvé pocity a obavy jsou úplně normální

Někdo v těhotenství zas tak nepřibere, takže bych se toho zas tak nebála a navíc, když přibereš, tak kila se dají zhubnout. Třeba moje mamka, když jela před porodem do porodnice, tak se jí lidi ptali, kam jede a nikdo jí nevěřil, že je těhotná Po porodu měla 50 kg na výšku 155 cm. Záleží, jak má člověk sklony k přibírání. Já sama se přibírání nebojím, ale spíš strií - k těm fakt sklony mám, mám špatnou kvalitu kůže, tak v tomto si myslím, že mě těhotenství "poznamená" Zatím těhotenství neplánuju, ale v budoucnu za několik let ano. Zvláštní, že tak v 16 a 17 letech mě asi nějak blbly hormony a úplně jsem toužila po dítěti a pořád na to myslela, říkala jsem si, škoda, že nejsem starší, to bych do toho hned šla pak to přešlo, kolem 20 roku jsme k tomu měla spíš odpor nebo jak to říct. Teď je mi 22 a možná se to začíná trochu lámat a za pár let dítě chci.

Jsem aktuálně v 37.tt a nahoře mám 22kg, připadám si jako nemotorná a neohrabaná velryba, tuplem teď v teple je to doslova za trest (malý kopeček je pro mě jako výšlap na Sněžku), pořád bych spala a břicho překáží při snad všech činnostech Nečekala jsem, že přiberu tolik, vlastně jsem si ten rychlý váhový přírůstek uvědomila někdy v 5. měsíci, kdy jsem měla váhu, se kterou řada těhotných končí na porodním sále - po poradě s gynekologem ohledně toho přibírání mi bylo doporučeno vyšetření na štítnou žlázu a ejhle, fakt tam "něco" bylo. Takže teď už se jen těším, až něco z těch kil odložím v porodnici a domů si odvezu svého synka, vnitřně si slibuji, jak zase začnu cvičit jako před těhotenstvím a pokusím se víceméně najet na ten předchozí režim... Jsem na sebe tedy zvědavá.

Strie mám i přes pravidelné promazávání pokožky, celulitida se taky mnohem více zhoršila, kotníky oteklé - no kočka jsem přiznávám, že mám chvíle, kdy se na sebe dívám do zrcadla a říkám si, že tohle už nejsem já, připadám si naprosto neatraktivní (ačkoli muž mi to vyvrací, ale někdy si říkám, že mě jen chlácholí ). Na druhou stranu se při těch hysterických stavech uklidňuji tím, že jsem alespoň poměrně vysoká, a tak ze mě i přes ta kila navíc není valící se koule. Naopak mě dokáže vykolejit, když mi někdo řekne, že mi to sluší - nějak o tom nejsem přesvědčená a připadám si v tu chvíli strašně nepatřičně, protože já sama si to po většinu doby nemyslím a hlodá ve mě červíček, že to říká z povinnosti.

Po zjištění těhotenství na testu jsem tomu moc nechtěla věřit, vnitřně jsem tu informaci přijala až u gynekologa, když jsem viděla fazolku na ultrazvuku dítě jsme si přáli, byť jsme nečekali, že by to přišlo tak brzy po rozhodnutí "možná bychom už teda mohli" - ale vyšlo to tak

Ad cizí děti: nikdy jsem nepatřila do sorty "ťuťuňuňu", když spolužačky už na SŠ áchaly nad kočárky a malými dětmi, tak já dělala, že tam nejsem... Vlastně se ten negativní postoj k dětem (a fáze "děti nechci") postupně změnil pár měsíců před otěhotněním. Nyní mě ostatní děti nechávají spíše chladnou a nevadí mi, "ňuchňat" se budu pravděpodobně jen se svým potomkem (ostatně už před časem jsem s přitroublým úsměvem skládala jeho oblečky do poliček )

Měla jsem tlusté i uši takže úplně vím jak se cítíš.
Po porodu jsem zjistila,že to nebylo sádlo,ale byla jsem strašně oteklá a to všude.

Já právě doufám, že část z toho jsou otoky - snad ta část bude docela značná, rozhodně lepší než hubnout x kilo špeků (a jestli to je tuk, tak mi holt nic jiného nezbude, ta kila navíc fakt nechci)

Já si prvotní lásku k dítěti uvědomila, když jsem v cca 10. týdnu těhotenství začala brutálně krvácet a hrozil mi potrat. Dítě jsem vždycky chtěla, ale když na testu byly 2 čárky, tak jsem měla radost, ale nějak odvařená jsem z toho nebyla. Pak, jak jsem začala krvácet jsem byla strašně nešťastná a bála jsem se o miminko, neskutečný, jak velkou lásku člověk cítí k něčemu, co nikdy v životě neviděl

Postupně se dostaví ten pocit radosti, většinou teda