Psychické týrání

Jo.. Nedělal to vysloveně záměrně. Byl to první chlap, s kterým jsem bydlela, a první rok měl problémy s alkoholem. Když se vrátil z tahu, byl zlý. Pokud jsem ho nenašla skoro v deliriu za dveřmi, nenechal mě spát, vyslýchal mě, žárlil. Strašně jsem se ho v těch okamžicích bála, mladé vyděšené telátko.. Druhý den klasicky buď o ničem nevěděl, nebo mě ujišťoval jak mě miluje. Několikrát jsem odešla, a když jsem se jednou už odmítla vrátit, srovnal se a pak byl dva roky klid. Skončilo to ale opravdu hodně špatně - pro mě, ale to už by bylo do jiného tématu.
Nicméně, následky si nesu dodneška, bojím se připitých chlapů a třese se mi srdce a potím se z nepříjemných pocitů, kdykoliv jde ten můj (naprosto bezproblémově) občas na pivko s kámošema.

Já ve svých 20 ti letech žila s klukem, zdálo se vše v pohodě. Až po čase, když jsem se s ním chtěla rozejít tak si držel pistoly u hlavy, že se zastřelí jestli ho opustím a co myslíte přežil to a já taky....ale nebylo to nic příjemného, na to období nerada vzpomínám. Kamarádka žila s mužem, který byl zřejmě fakt blázen. Když přišla domů z práce tak jí očuchával spodní prádlo jestli s nikým nebyla a když šli z kina a řekla, že se jí ten herec líbil. Tak jí vzal kabelku a skákal po ní jak šílenej. No lidi jsou různí.

Moje kamarádka měla despotickou, silně věřící matku, která jí psychicky (a potom už i fyzicky) týrala. Zničila jí celý dospívání (bylo by to na delší povídání).

Zažila jsem citové vydírání od bývalého přítele. Celé tohle utrpení trvalo půl roku, pomohl až můj odjezd do zahraničí. Prováděl různé "sebevraždy" a dělal šílené scény. Naštěstí už je klid

Nevím , zda se to dá považovat za týrání ale určitá manipulace..naši se hodně hádali a mamka když už nevěděla kudy kam asi tak si pamatuju 3 x že se demonstrativně pokoušela o sebevraždu ale tak abychom jí se segrou našly... lehla si do vany s paskem kolem krku, ležela bez známek života a vedle ní prázdný dózy od prášků...měla jsem z toho hystericky záchvaty. ale nemám jí to za zlý, s tátou to není lehký.

Nechodily jsme s tím samým? Něco mi to připomíná...

Taky se přidávám
Jeden můj ex mi tvrdil, že má srdeční vadu a do roka umře, když ho opustím..
Už to je cca 9 let, a pořád je tady

Mě psychicky (občas i fyzicky) týral otec. Bylo to hrozné, tolikrát jsem brečela a nejhorší byla ta bezmoc a to ponížení. Do konce života ho budu nenávidět. Díky bohu už to mám za sebou (loni jsem se odstěhovala), ale dost mě to poznamenalo, nemohla jsem dlouho navázat trvalý vztah s muži. Ale to už mám taky naštěstí vyřešené.
Co mě ale zaráží, kolikrát tady čtu různé diskuze o týrání ze strany partnera, jenže ty ženské ho ještě omlouvají, že on to tak přeci nemyslel. Jenže oni to tak vždycky myslí a nikdy se nezmění! Jediné řešení je odejít. Jelikož vím, jaké to je, tak na mě by to chlap zkusil jednou a okamžitě letí. Protože udělal to jednou, udělá to zas. Už bych si to nikdy nenechala líbit, mám svou hrdost a sebeúctu. Proto tolikrát žasnu nad blbostí a naivitou některých žen.

Tyjo, tak to koukám, že nejsem sama.
Nevím, jestli se jednalo úplně o psychické týrání, ale myslím, že zčásti ano.
Můj první přítel se postupně vypracoval na dobrého alkoholika a choval se agresivně, dělal mi různý nepochopitelný scény atd. A já jelikož si nenechám nic líbit, tak to dopadlo občas fakt hrozivě. Nikdy mě vyloženě neuhodil, ale nějaké náznaky násilí tam určitě byly.
ráno pak si nic nepaamatoval nebo se děsně omlouval a snažil se mi to "vynahradit".

ALe jak to byl můj první, tak jsem byla blbá a rozešla se s ním až po opravdu dlouhé době.

Nyní mám přítele, který je naprosto normální a vyrovnaný, ale rád si zajde občas na pivko s kamarádama. A já mám z toho vždy hrozný pocit, přitom nemám důvod. A když jsme v hospodě spolu, tak sleduju, jestli na něm poznám, že náznaky opilosti a i když žádné nejsou, tak si je nějak vsugeruju a pak jsem naštavná.

Snažím se s tím bojovat, ale bohužel jsem asi hodně poznamenaná. Přemýšlela jsem, jestli by mi nepomohl nějaký terapeut, ale moc se v tom nevyznám. Protože zbytečně to ubližuje našemu vztahu.

Jé, to je jak přes kopírák... akorát můj ex mi tu děsnou a smrtelnou nemoc nechtěl prozradit Ale prej bych ho zachránila Pak mi volával po večerech, že chce skočit ze skály, volal i mojí mamce... Až jsme mu obě shodně řekli "tak skoč", postupně toho nechal. Jo a žije pořád

Od otce a bude to trvat do konce života, ale už s tím umím žít a neberu si to vidím ho málokdy, ale cca od 12ti jsem měla psychosomatické potíže a vždycky, když jsem byla zrovna s ním, tak nejvíc

Jinak taky jsem zažila pár situací na hranici psychického týrání, ale nejsem připravená o tom veřejně psát. Hlavně, že je to za mnou.

Reaguji na ShoesManiac: tak ted jsem málem spadla, ze židle tohle mi tvrdil můj ex také kvůli tomu se semnou prý rozešel, abych netrpěla když umře ale kdyby se to náááhodou spravilo tak se ke mně vrátí