Řidičák už mám 10 let, ale pořád se považuju za začátečníka. Hlavně proto, že po složení zkoušek jsem téměř 7 let už za volant nesedla. Důvodem bylo to, že mi to opravdu nešlo, moje už tak nízké sebevědomí za volantem ještě srážel příšerný a vzteklý instruktor. Nějakým zázrakem jsem se ale (na počtvrté) k řidičáku tehdy dopracovala, nicméně za volant pak už raději nesedla. V mých 25 jsme odjeli s přítelem do zahraničí, kde jsme po nějaé době pořídili automat a já se trošku rozjezdila. Nicméně po opačné straně. Dopracovala jsem to až do fáze, kdy jsem byla sama schopná jet autem do práce. Jenže pak jsem ho (mojí chybou) nabourala a bylo po autu. Koupili jsme další, ale to už jsem opět neřídila. Po návratu do ČR jsem opět nějaké 2-3 roky řídila naše auto úplně minimálně, vždy s manželem vedle sebe. Pak jsem si zaplatila pár kondiček, sebevědomí se mi lehce zvýšilo a já dostala k narozeninám malého levného "šrotíka" s velkým Zetkem na to, abych se konečně rozjezdila. Teď zvládnu pojezdit sama známé trasy v blízkém okolí, vzít psy na vycházku do blízkého lesa, ale dál se prostě neodvážím. Nemám problém s ovládáním auta, dokonce je mi manuál teď už i sympatičtější, ale mám strašný strach, že někoho se svojí zbrklostí srazím, že neodhadnu situaci, nevšimnu si včas cyklisty, nejsou mi jasné složité křižovatky atd. Tyhle obavy mi nedovolí vyjet nikam mimo známé krátké trasy. Když jedu s manželem, tak sice vím, že mě "hlídá", ale zjišťuju, že se mnohem míň soustředím, protože prostě vím, že tam je než když jedu sama. Ale vyjet sama je pro mě velký stres, kolikrát se mi po návratu z takové vyjíždky, kde třeba nastala "krizová situace" typu cyklisty na úzké silnici nebo nějaké objížďky, spustí migréna. Jenže teď čekáme rodinu a já vím, že budu muset být schopná sednout s dítětem do auta a někam dojet nebo dojet přes celé město za kamarádkama na mateřské, abych nebyla doma izolovaná. Jinak to svoje starší autíčko, které mám něco přes rok, už jsem taky, opět mojí chybou, lehce bourala, kdy jsem v koloně nedobrzdila a narvala to do auta před sebou. Mám pocit, že jsem nesoustředěná, zbrklá a všechno mě za volantem rozhodí. Jak se téhle úzkosti zbavit a dá se to vůbec?



Poslat SZ
A máš pravdu, že mi to jde líp, když jsem v autě bez něj, protože vím, že se musím rozhodovat sama, zatímco když je vedle mě on, tak automaticky čekám, až mi řekne, jestli zprava dobrý nebo ať to auto přede mnou předjedu. Po dvou menších nehodách (z nichž ta druhá byla s manželem vedle mě, kdy na mě prostě zbytečně zařval a já se lekla, což by se zřejmě nestalo, kdybych tam seděla sama) sedám vždy do auta s tím, že se snažím být v klidu, soustředit se ještě než vyjedu, říkám si nahlas co udělám, pustím, si potichu hudbu, co mě zklidní. Nejezdím samozřejmě třicítkou na rychlostních silnicích, abych brzdila dopravu, ale kde je 50, tak jedu pade nebo trošku pod, kde je 80, tak prostě nejedu rychleji. Pokud je za mnou někdo vzteklý, snažím se to nevnímat, i když ano - rozhodí mě to, ale prostě nezrychlím, jedu podle toho, co mi říkají značky. Třeba můj otec jezdí 40 let, nehod měl tuším minimálně a pouze drobnosti typu uraženého zrcátka, ale ten třeba jezdí bezohledně, překračuje rychlost všude, předjíždí tak, že to podle mě bezpečné není, lepí se autům před sebou za zadek a dobržďuje na poslední chvíli. Mám pocit, že takovýhle suverénní a sebou si jistý řidič má spíš šanci způsobit nehodu než já, kdo o svých nedostatcích ví, jede opatrně, do křižovatek zpomaluje a radši ostatní pustí než se někam cpe. Ale je to můj názor, chápu, že tu máte jiné názory a nedá se říct, který je lepší. Tak snad mě nepotkáte na silnici
Galerie obrázků