V podstatě jsem potkala chlapa, se kterým si neskutečně rozumím - smějeme se, můžeme se bavit o všem, je mi s ním krásně, je chytrý, zručný, hodný, není líný. Ovšem z požadavků na muže mi zbyl jediný - výška - a tu on nemá. Je cca nastejno jako já, možná menší. I když bych zkousla tuto věc, je tady ta další. Je zadlužený, svou vinou a nerozvážnosti si nadělal v mládí dluh, který se s ním vleče do teď - exekuce atd., kterou splácí. Plat má na dnešní poměry velmi slušný, jak už jsem zmínila - je chytrý, zručný, sehnání práce se právě u něj moc nebojím. Teď ale díky dluhům mu nezbývá defakto ani koruna. Většinu tahám já a už mi to leze krkem. Hrozně se mi to zažírá. Už jsem tak tak překousávala tu výšku (jinak fyziicky mě přitahuje hodně, a v sexu je to prakticky nejlepší partner, kterého jsem kdy měla). Připadám si hrozně - ale myslm na tu budoucnost. Mi je 27, jemu 28 a prakticky nikam nechodíme (nebo když ano, platím já, maximálně když platí on, tak si dáme kafé 1x za týden/dva, a to je vše), na večeři jsme byli venku 1x za půl roku. Na spoustu věcí nemáme a já už přišla o dost peněz, takže už i já rezignuju a od spousty věcí upouštím, a to mě hrozně deprimuje.
Nevím, co mám dělat - mám zkušenosti, a co se povahy týče + sexu - myslím, že druhého takového jen tak nepotkám. Na druhou stranu omezování, vše tahám já, necítím se jako ta opečovávaná holka, kterou bych chtěla být + jeho výška + vyhlídky do budoucna, pokud bych se rozhodla s ním být - nebude nic našetřeno, do společného životního startu půjdeme s nulou.
Byla jste některá v podobné životní situaci? Jak jste ji řešily?
Připadám si hrozně.



Poslat SZ

Neboj mě nouze nečeká, ale nechápu ženy, které si nouzi vědomě vybírají, ale to není moje starost. Každý svého štěstí..jak se říká.