Vím, že píšu deníčky často, ale pomáhá mi to vyčistit hlavu, získat na problém jiný pohled. Tak si nemyslete, že jsem nějaký životní pesimista .. 
Delší dobu s přítelem řeším své "životní dilema", naposledy asi včera. Je mi skoro 23, studuju a studium beru jako ztrátu času, v době kdy ukončím mi bude 24 a mě to připadá pozdě. Chci být mladá maminka, ale v dnešní společnosti mi přijde, že proto není prostor, když nad tím racionálně uvažuju, abych byla mladá maminka, co bude mít nějakou práci, nejlépe před mateřskou smlouvu na neurčito je asi nereálné (mladá maminka myslím do 26 let cca - ne že by pak byly staré, ale jistě mi rozumíte).
Přítel je jinde. Tvrdí že ve 25 nebo ve 30 pro něj není tak velký rozdíl jako pro mě, že na dítě máme čas a že to prostě nemám tak hrotit .. myslím, že má pravdu.. vlastně hlavním důvodem proč chci mít dítě brzo je, že se bojím, že nám to nepůjde, zrovna dneska zase někde bylo jak je vysoká neplodnost a že tělo ženy je nějak do 25. let pro otěhotnění nejvhodnější, pak vzrůstají procenta, že bude nemocné, nedonosím ho nebo tak... prostě asi řeším blbosti, že? když na jednu stranu říkám, že ho nemůžu ted ještě mít a na druhou stranu že už bych chtěla.. chci nejspíš dítě ze špatného důvodu ... ?
Další, co mě nutí se nad tím vším zamýšlet a co teď tak nějak podstatnější problém, je má sestra. Dnes přijela domů, sbalená s věcma.. Je vdaná. Vdala se mladá, ve 22, teď je jí skoro 26 a s manželem jsou spolu celkem 8 let.. Vlastně už snad i roky se snaží o dítě, nejde to, on je o dost starší, proč to nejde je věc druhá, zásadní je, že sestra přišla dnes k nám a řekla, že neví co dál. Že už nechce to co si naplánovali, a že ho už nemá tak ráda a neví jestli to na 8 let není brzo, mít takový pocit. mám ho moc ráda, ale někdy mě štve, hlavně je podle mě takový příležitostný alkoholik, nebo nevím jak to nazvat, prostě je zodpovědný a tak, ale když jde na pivo tak se zřídí neskutečným způsobem a všem kolem leze svým stavem na nervy, protože má fakt nesnesitelné kecy. Navíc je takový "workoholik" , poslední dobou mi přijde, že ani tak nepracuje jako že není prostě doma. Radši jede do práce, tam se zdrží 2 hodiny, ikdyž nemá směnu (je něco jako mistr, a prostě rozumí té práci a je pro to zapálený, určitě není nevěrný nebo tak něco co vás napadne!) ona je pořád sama doma.Nevím jak jí mám podpořit, není to náhlé rozhodnutí, delší dobu vidím, že je nešťasná, na nás všechny už i na taťku nepříjemná (to je co říct) a prostě furt si jenom stěžuje na všechno. Když si naposled sestra stěžovala na jeho víkendový stav (není to každý víkend) řekla jsem jí, bohužel, podle mě se lidé v takhle zásadních věcech nemění, ty sis ho takového možná ještě horšího brala, má odpověď se jí asi dotkla.. Záviděla jsem jí kdysi, že nemusí studovat, má práci, muže a chce mít děti a neskutečně jsem se na ty caparty těšila.. jenže co teď? Nechci jí říkat nic o tom co si o nich, jejich vztahu myslím, je to jejich věc. prostě není ani v tom místě, kde žije šťastná, dole ve společném vchodu bydlí jeho babička - víte jak to je rodina v domě nedělá dobrotu.
Jak jí mám podpořit, neovlivnit jí v rozhodnutí? Nebo mám prostě počkat a až se rozhodně, tak teda jsem za tebou ikdyby ses rozvedla, ikdyby ne ? Dokázala bych jí z fleku vyjmenovat spoustu negativ a téměř žádná pozitiva proč se k němu vracet.. ale je to můj pohled na věc, ne její.... takže mám jistě mlčet, že ano ?



Poslat SZ