Ahojte holky,ani nevím kde začít...
je to pár dní co jsem prodělala miniinterupci ,kdy jsme čekaly s novým partnerem jednovaječná dvojčátka.Oba jsme se rozhodly je dát pryč z finančních důvodů.Předně jsem si myslela,že to všechno zvládnu psychicky v pohodě a s partnerem ,který mě podržel,jezdil semnou na kontroly k doktorovi a i výkon zaplatil,partnerem co se o mě staral jako o malé miminko v nemocnici a i po..ovšem to jak jsem na dně a nezvládla jsem situaci jsem vysoce podcenila.
Celý život jsem samorost a zvládala jsem všechno sama,najednou jsem měla partnera,který se postaral o mě a došlo na nejhorší..
Nedokážu se s ním vůbec bavit,jsem plná vzteku,vystresovaná a proklínám ho za to tam někde v duchu,brečela jsem asi 5 dní a ve vlnách se ve mě střídal zmatek s provinilostí a s tím,že si to celý život budu už vyčítat a dnes jsem vše ukončila..i přes to,že ho mám ráda za to jaký je už nedokážu dál ve vztahu pokračovat..nevadí mi když mě pohladí a nebo pomačká,když je mi na blízku,ale spát už s ním nikdy asi nebudu,né jen protože dodržuji šestinedělí,ale něco se ve mě zlomilo..měla jste to některá taky tak..podotýkám,že partner mě k ničemu nenutil a jen čekal na mé rozhodnutí...já to neustála a dnes jsem vše ukončila a vymazala ho ze svého života..jsem plná smutku a beznaděje co dál,protože moje víra v chlapy už opravdu není...