Bojím se zariskovat se svým životem

Mám asi nějaký problém a nevím, jak ho řešit. Dostala jsem se do životní fáze, kdy mě nebaví vůbec nic, mám chuť se vším praštit a utéct někam pryč. I když to možná bude delší, tak snad si to někdo přečte a napíše mi svůj názor.

Je mi 32 let a abych trošku popsala to zásadní o mě, tak už jako malá jsem byla divnější. Dnes o sobě říkám, že jsem asociální, protože lidi příliš nevyhledávám, i když pravdou je, že občas je mi mezi nimi dobře, ale stejně vždy nakonec uteču někam do klidu. Hlavní důvod je ten, že jsem ještě nepotkala člověka na stejné vlně jako já, s naprostou většinou lidí si nerozumím, někteří mi i řekli, že jsem zvláštní. K tomu se přidává fakt, že jsem skoro asexuální (cítila jsem to odjakživa, ale byly doby kdy tato "orientace" neměla jméno, to skoro znamená, že je to tak z 90%, no a z 10% jsem na holky - tohle píšu jen pro dokreslení situace). Taky jsem hrozně nerozhodná a i když se věčnost rozhoduju mezi dvěmi variantami, vždy zvolím tu pro mě asi horší anebo nezvolím nic a nechám to prostě vyšumět. Jsem hodně klidný člověk, flegmatik, celý můj život plyne ve velmi poklidném tempu, žádný stres, vše je strašně v pohodě. A hrozně nudné. Základka, střední a pak vysoká, vše tak nějak proběhlo bez zvláštních výkyvů, žádné problémy, žádné drogy, průšvihy, nic. Pak práce a tím snad skončilo úplně vše. Během školy jsem měla aspoň naději, že pak se něco změní, ale je to jen do práce a domů, každý den totéž. Začínám z toho být frustrovaná. Je to takové šedé. Už před pár lety mi mamka začla vtloukat do hlavy, že nejsem normální. Že si mám najít chlapa, mít děti. Jenže po tom já netoužím a 1000x jsem jí řekla, že děti mít nebudu, já v tom prostě nevidím smysl (navíc se svou "orientací" jsem se jí nikdy nesvěřila, jen si o mě myslí, že jsem divná). A navíc mě deptá představa té zodpovědnosti, výchova, škola, co když se něco stane, milion možných komplikací. Prostě na to nemám. Mamka s těmi řečmi časem přestala, ale vidím na ní, jak je nešťastná z toho, že nebude mít vnuky (jsem jedináček). Na druhou stranu jaký si ten život udělala, takový ho má, ne? Mohla mít více dětí, nebo se aspoň stýkat se vzdálenější rodinou, kde je dětí dost, ale ona je podobně uzavřená jako já.
Navíc se kolem mě v posledních asi 4 letech rojí zdeprimovaní lidi (hlavně v práci), kteří ač mají děti, domy, byty a takový ten standardní život, stejně nevypadají šťastně a pořád si stěžujou a nadávají a řeší politiku a krizi a všechna depresivní témata a trvá to už roky a mě najednou z toho cvaklo v hlavě a mám chuť utéct.
A jsem zase u té nerozhodnosti. Mám lehce nadprůměrně placenou práci, která je sice k smrti nudná, ale v dnešní době skoro jako zázrak. Bydlím v děsné díře, kde není do čeho píchnout a je tu prostě hnusné okolí a já to tady tak strašně nesnáším (ostravsko), doslova a do písmene se tu dusím. No a v posledních týdnech se mi do hlavy vkrádá myšlenka vypadnout. A pak si říkám, že i když mě tu drží jen práce, tak je to pro mě dost základní a přece se ji jen tak nevzdám. Jenže mám chuť i na nějaké to dobrodrůžo. Nevím jak, ale v hlavně se mi zrodila myšlenka jen na Nový Zéland. Nejdříve jsem si říkala, že tam budu rok pracovat, ale po 8 letech v kanclu bych fyzickou práci někde na farmě asi nezvládla, nehledě na to, že tamní mzda se skoro rovná mojí současné mzdě tady akorát bez námahy. A taky nevím, nedovedu si představit dlouhodobě žít v zahraničí, pořád bych se cítila jako vtěrka, přecijen i když ČR nesnáším, je to můj domov. Tak si říkám, že našetřím nějaké peníze, odjedu na druhou stranu zeměkoule třeba na 3 měsíce, přijdu na nové myšlenky a po návratu do vlasti si najdu práci jinou. Tentokráte třeba v Praze, protože místo, kde bydlím, fakt nenávidím a pokud odsud odejdu, tak se nechci vrátit. Je mi jasné, že po tomhle se mnou rodiče přestanou mluvit už nadobro a oni jsou jediná rodina, kterou mám. A přátelé taky nemám. Celé by to byl risk, při kterém bych ztratila i to málo, co mám. A já nevím, jak se k tomu postavit. Jestli na to přeci jen nejsem už tak trochu stará.

Sudiczka

Bojím se zariskovat se svým životem

Priateľov pes

Dítě v 17ti letech

Vztah s přítelem se nikam neposouvá - dilema

Jak se vyrovnat s nuceným potratem

Manžel mě zbil

Váš příspěvek