Začátek
Zkusím to napsat stručně: s přítelem jsme spolu něco přes dva roky, rok a půl spolu bydlíme. Nikdy jsme se nehádali, ale posledních pár měsíců jsme upadli do jakéhosi stereotypu, váhala jsem, zda je ten pravý a rozhodla se, že ano. Načež mi on oznámil, že se k sobě nehodíme, že nejsme kompatibilní, že s ním nikdy nebudu šťastná... Zaskočilo mě to, odmítla jsem to brát jako konec a složitě jsem z něj tahala důvody, které ho k takovému rozhodnutí vedly. Prý mu na mně vadí některé mé povahové rysy a chování. Pro mě to byla první zpětná vazba, kterou jsem od něj kdy dostala. Zamyslela jsem se nad tím, uznala, že mám určitý problém a začala jsem ho řešit. Docházím na terapii k psychologovi, chci na sobě a na našem vztahu pracovat a věřím, že to jde. Přítel mi ale opakovaně tvrdil, že člověk se nemůže změnit a že už se rozhodl. Při tom plakal. Prý mě má moc rád, záleží mu na mně, nemá důvod chovat se ke mně škaredě, prý jsem neudělala žádnou chybu a nemám se obviňovat...
Průběh
Pořád jsem věřila, že je to "jen" první obrovská krize z odeznělé zamilovanosti. Chtěla jsem problém řešit, ale přítel se k tomu moc neměl. Žili jsme dál spolu, bavili se jako normálně, chovali se k sobě jako dřív, jen intimnosti chyběly. Po čase začal přítel říkat, že bychom se od sebe nejspíš měli odstěhovat. Pak mi jeden večer oznámil, že si s kamarádem našli nový byt a že bude bydlet s ním. Říkal, že teď potřebuje klid, že nechce bydlet sám a nechce zůstávat v našem bytě. Ale prý mu nic nebrání se se mnou dál vídat, chodit na výlety, do kina atd.
Konec
Odstěhovala jsem si nejnutnější věci a vrátila se zpět k rodičům. Ačkoliv cítím, že je to nejspíš opravdu konec, nejsem ochotná si to připustit a uvěřit tomu. Chytám se každé naděje, kterou mi přítelovo rozporuplné chování dává. Ptala jsem se ho, jestli je tohle "pauza" nebo "konec", že to potřebuji vědět a slyšet, on mi odpověděl, že neví. I přes to, jak daleko to celé došlo, bych stála o obnovení vztahu. Ačkoliv by to teď už bylo velmi těžké i pro mě samotnou. Přesto ho mám pořád moc ráda a záleží mi na něm.
Nevím, jak se teď zachovat, abych situaci ještě nezhoršila. Říkám si, že bych ho teď měla opravdu nechat v klidu a nekontaktovat ho. Ale to nutkání zvednout telefon je někdy k nevydržení... No zatím odolávám. Dál mám občas hroznou chuť zeptat se jeho kamarádů, co o tom ví oni, jestli si mám dělat nějaké naděje, nebo jestli už je po všem, ale vím, že tohle je hloupost a nemůžu to udělat, ale i takové věci mě napadají...
Prosba o radu
Prosím hodné duše s podobnou zkušeností, aby se podělily o svůj názor a příběh
![](https://cached1.lvimg.cz/smilies/smile.gif)
Děkuji za reakce.