Měli sme s mužem rozhovor, protože byl nějaký protivný a celkem škaredě urýpaný, což normálně nebývá. Nakonec sme dospěli k tomu, že vlastně já sem urýpaná a lidi si neustále dobírám. Ano, to má pravdu, vím to o sobě, že hodně komunikuju sarkasmem. Řekl mi, že je vlastně rád, protože sem ho to za náš vztah naučila a on to teď používá v práci,když chce mít klid a že prostě mu došlo, že nechce být "otloukánek". To chápu. Na mě však takovýhle nebyl, občas si rýpnul,ale teď posledních pár dnů mi přišlo, že ty jeho řeči byly hodně bolestivé. To sem mu vždycky hned, když měl poznámku, řekla, že to zní zle, ať to neříká.
Já se tedy zamyslela a zjistila,že s nejbližšími tak "rýpavým" způsobem asi opravdu kominukuju, ale mám kamarády,kteří se mnou mluví stejně a navzájem nám to nevadí, víme, že je to jen legrace. Muž říká, že on si na to zvykl a bere to jako součást mě, že takhle komunikuju, i když mu to občas přijde jako sekýrování. Ale prý je to dobře, jelikož někdo vést domácnost musí, on to neumí a já ji takhle držím v chodu. Ale napadlo mě, že hodně lidí tohle chápat nemusí, zvlášť když mě neznají.Jako třeba mužův bratr si pořád ještě zvyká, že z něčeho tak křehkého, jak já působím, lezou takové úderné věci, a vždycky je z toho v rozpacích, že neví co má říct. Svým dospíváním sem bohužel byla nucena se od věcí naučit distancovat a nevciťovat se, abych vše vůbec zvládla a asi sem to nakonec přijala za své, lidé mě pak nemohli zranit. Ale možná je tímhle zraňuju já....
Myslíte si, že se mám zkusit nějak krotit, i když teda bohužel já si vůbec neuvědomuju, že zrovna říkám něco rýpavého, popř. teda jak se mám krotit? Nebo ne, když kamarádům a nejbližším to nevadí, jsou na mě tak zvyklí a berou mě takto. Může se člověk vůbec změnit?
Děkuju.