Protivnost, pocity smutku

Reaguji na Neurolka:
Myslím,že žádné léky nemohou změnit mé pocity o nesmyslnosti bytí. Chci si prostě s někým o mých problémech popovídat. Chci konečně s tím nějak pohnout. Tohle trvá už strašně moc dlouho a na to jak jsem mladá mě tohle hodně ničí. Přitom nikdo z mé rodiny takové psychické problémy nemá. Někdy se ptám sama sebe,nejsem na tohle moc mladá ? Neměla a nemám to v životě moc lehké ( asi jako každý ),jen já to hůře snáším.
Reaguji na Morgan le Fay:
Nene ,to neberu .

ahoj, přemýšlela jsem o založení podobného tématu ale nevěděla jsem co přesně napsat....často mívám blbou náladu prostě bez důvodu, ráno se probudím a vše mi připadá zbytečné, nechce se mi prostě nic přitom bych nejradši něco dělala ale prostě se nedokážu přinutit jít např běhat (to mi zlepšuje náladu) ...nemám vlastně důvod být nespokojená mám přítele kterého miluju, mám rodinu, mám přátele, a přesto mám pocit že se nudím a nic se mi nechce...kolem sebe chci mít vše dokonalé (včetně mě- takže se snažím cvičit diety apod.),je mi 18..nevím jestli je to jen blbá nálada nebo deprese...k psychologovi nepůjdu nemám na to peníze a nedokážu se s takovým pocitem svěřit mamce aby mi to zaplatila, nechci aby vůbec někdo věděl že se tak cítím, všichni kolem mě jsou tak spokojení jen já ne. poradte

Jen poznámečka-že nemáš na psychologa, je výmluva.
Jak už tady bylo mnohokrát řečeno, jsou i tací, co mají smlouvu s pojišťovnami. A jelikož jsi dospělá, ani o tom nikdo vědět nemusí, kam chodíš a proč.

Já si myslím, že až to nepohodlí toho stavu bude tak velké, že to člověka donutí za tím odborníkem zajít, tak pak je ten správný čas.
Asi máš ještě čas. A pravděpodobně se to "samoů přirozeně časem spraví, a jen to patří k období dozrávání osobnosti, nemusí to být žádná patologie hodná lékařského zásahu.

Ahoj holky, čas od času mám stejné pocity jako vy. Je mi smutno, mrzí mě, že jsem byla třeba na někoho nepříjemná, někdy na přítele, někdy na ségru....Potom si nadávám, proč to dělám, hlavně přítel se mě snaží utěšit, ale jsem čím dál víc protivnější a někdy úplně cítím ten knedlík v krku a mám pocit, že se rozbrečím, i když nevím proč, nemám žádný konkrétní důvod. A právě v tomto stavu píšu básničky, sypu ze sebe jednu za druhou, mám pocit, že mi to pomáhá, sama se z toho vypíšu a pak je zase dobře. A nebo procházka, popovídání s kamarádkou, to mne taky vždy uklidní, asi jsem typ, který to musí někomu říct. Jenže, co dělat, když jsem na to třeba sama? Jak se z té špatné nálady dostáváte vy? Hudba, filmy - to na mě bohužel neplatí.

Tak toto dôverne poznám. Vydatá síce nie som, vlastne som už skoro rok single, ale presne to, čo popisuješ, som zažívala v spoločnej domácnosti s bývalým. Ono sa s tým asi dá niečo robiť, len to treba začať riešiť hneď v zárodku. A ešte dôležitejšie je, aby ťa ten chlap chápal - čo ťa trápi, čo mu chceš vlastne povedať. U mňa je ten problém, že ja som odjakživa skôr pesimisticky ladený človek - ale ono to má svoju podstatu - som večne nespokojná v osobnom živote, skrátka sa mi tam nedarí. A práca je momentálne tiež na ***, takže ideálne podmienky na to byť nevrlá . Rodičov vidím raz za čas a keď odchádzam, tak si hovorím, že som na nich bola zas hnusná. Stále sa sťažujem a nie je so mnou moc zábava teraz..
Ja mám takéto riešenia: šport (endorfíny spravia veľa) a hlavne otvorenosť - povedať partnerovi (kamarátom, rodine), čo ma štve, prečo som taká a čo by som chcela zmeniť, aby som bola spokojnejšia. Skrátka to v sebe nedusiť.