Měla bych být šťasná, ale nejsem

Možná je to právě tím, že si nevěříš. A taky, že materiální zajištění samo o sobě štěstí nepřináší. Když si říkáš, že se bojíš, že to bude v budoucnosti špatné, je dost možné, že to na sebe přivoláš - prostě samu sebe přesvědčíš, že se ti nic nedaří. Zkus zabrousit do nějaké psychologické knížky nebo do oddělení duchovní (ezoterické) literatury, mě v tomhle moc pomohla Louise Hay - Miluj svůj život, ale je i spousta jiných, určitě ta, která tě v knihovně zaujme, bude ta pravá. Máš nějakou zálibu, něco, co tě fakt baví? Kreslení, procházky v přírodě, tanec? Věnuj tomu čas.

Seš mladá a cítíš to, co člověk, který splnil své poslání na Zemi. Že už není kam jít.

Reaguji na tento příspěvek, protože mám hodně podobné pocity, i když jsem ve zcela jiné situaci.
Jsem ve ve středním věku, všechno důležité už jsem prožila, splnila.
Už jsem zažila štěstí i neštěstí. A mám pocit, že jsem na konci cesty. Už nic přede mnou není. Je to stav, kdy jsem držena v šachu okolnostmi, že tady být musím, ale vlastně už nechci.

U Tebe je to ale falešný pocit. Ty jsi na začátku cesty, ve skutečnosti sis života ještě neužila, ještě ses neodpoutala od rodičů, jsi na cestě k samostatnosti, a cítíš nejistotu, nemáš pocit radosti, jsou tam určitě obavy a nevidíš to zrovna pozitivně.

Sama vím, že i dobré vnější okolnosti (máš brigádu a přítele...) nemusí stačit k pocitu vlastní spokojenosti a naplnění. Štěstí totiž vychází od nás zevnitř.
A to tam nějak chybí.
Nevím, jestli je tedy možné Ti dodat zvenčí naději, když ji necítíš sama uvnitř.
Přijde mi to líto, člověk na začátku kariéry, samostatného života, a už nemá radost ze života. Ale to se nedá nějak implantovat. Může Ti tu psát kdokoliv cokoliv, i že jsou na tom hůře, to nic nezmění na Tvém základním pocitu nespokojenosti, pokud se nerozhodneš ho změnit sama.
Přeji hodně sil.

tak to ber jako příležitost naučit se být šťastná..

Reaguji na bezega:
vidiš to, já se tak taky citím a oproti tobě jsme na tom líp, brigády mám i 3 za měsíc penez taky dost, skvělého přítele, rodiče teda spíš mamku která mně ve všem pomáhá finančne i psychycky atd. a přesto nejsem štastná furt mi neco vadí, a o budoucnosti ani nemluvim. ,

Víš, já už docela dlouho sleduju tvůj blog - aspoň myslím, že je tvůj - a z mýho čistě laickýho nepsychologickýho pohledu by ti pomohla nějaká velká změna. Odhodit všechno, co tě tíží, bez ohledu na názor ostatních a začít znovu někde sama od nuly. Třeba odjet někam za hranice, kde by tě dohonily mnohem praktičtější problémy, než ty, který řešíš teď. Možná to vypadá jako zbabělý útěk, ale člověk se furt nemůže ohlížet na ostatní - když chceš být šťastná, musíš myslet na sebe a zařizovat se tak, abys šťastná vůbec být mohla.