Až extrémní strach ze smrti

Reaguji na gumidek:
Takže tebe ta nicota neděsí?
Mě prostě vadí, že nám (někdo, něco) dala ochutnat k něčemu tak úžasnému jako je život a pak ti ho vezme...
Vždyť je jednou umřu a pak prostě nekonečně dlouho už nic nebude...

Jo to mě taky zajímá...

Myslím, že v tom to není... to bych se musela odříznout... je to všude... a já si to přečtu ale když je mi nejhůř ani si na to nevzpomenu... je to to samé stále dokola, nejdřív se mi z ničeho nic vybaví...."jednou umřu" a OPRAVDU se snažím se těch pocitů zbavit... jenže pak ležím... a najednou se mi dostaví ta nicota... a představa toho mě dohání k slzám, občas zvracím atd...
Je to zvláštní, matka je naopak smrtí fascinována... miluje hřbitovy, čte ráda krimi, ráda si prohlíží na internetu urny, dává dokupy rodinný rodokmen a je naprosto nadšená z toho jak kdy, kde a kdo zemřel...

No jejda.
Jsme taková dokonala, ale bohužel vlastním životním stylem trochu porouchaná, chemická továrna a když jsou chemické prvky v nepoměru, nebo dokonce nějaký chybí tak to bývá pěkný masakr.
Bohužel, často lidé vyhledají psychiatra a dostanou psychofarmaka a přitom by stačil lékař, který se zabývá celostní medicínou.
Snad ze všeho nejvíc nám chybí magnézium, protože i v půdě ho rapidně ubylo.
http://www.klubzdravi.cz/produkty/horcik_397.aspx

Mám to stejně, taky mám hrůzu ze smrti a vidím nebezpečí i tam kde nehrozí. A teď mám malou dcerku a tak mám strach o ni, když je třeba u babičky a dlouho mi nevolají tak už mám v hlavě 10 scénářů co se mohlo stát a jsem strachy bez sebe.
V boha věřím a to mě trochu uklidňuje, protože až se to stane tak mě budou snad někde čekat.
Úplně ti rozumím, znám ten pocit nejistoty, protože nikdo neví kdy to bude a jak se to stane. A nejvíc mě mrzí, že nebudu vědět co se bude dít až tu nebudu, že život na zemi půjde dál a já nebudu jeho součástí.
Myslím si, že každý má nějaký strach ze smrti, ať už malý nebo velký a že to není nic neobvyklého. Ale ne každý se s tím smíří´, hlavní je nepanikařit

Přesně tak, zrovna dneska umřel klučina, kterého jsem znala jako malá holka a je z toho šílené haló...
A mě tak napadá, až umřu ... uvidím kolika lidem budu chybět, uvidím svůj pohřeb nebo jiné věci?
Dost mě to štve... máme s mamkou koupený zájezd k moři do Itálie a já mám šílený strach

Reaguji na lakoonka: Když jsem byla na základní škole, chodili jsme po škole kouřit na jedno hřiště, chodil s náma i kluk co byl o 2 roky mladší, dělali jsme si z něj srandu ale měli jsme ho rádi, prostě k nám patřil. Jednou večer se mu udělalo zle a šel domů, druhý den už nepřišel. Rodiče ho našli na schodech před dveřmi od bytu, byl mrtvý. Nevím proč umřel asi zástava srdce, vzpomínka na to mě nutí k slzám. Na jeho pohřbu když jsem ho viděla jak tam leží, tak mi došlo že smrt je všude kolem nás a že to může být kdykoli a kdokoli. Bylo mu 13 celý život měl před sebou s kamarádkou jsme si vždycky říkaly, že až vyroste tak to bude moc pěkný kluk, jenomže už nevyroste, z ničeho nic prostě odešel. Brečím i teď když to píšu je to skoro 10 let. Občas když si na něho vzpomenu, tak přemýšlím kde asi je a jestli vůbec někde je.
O 3 roky později se zabil spolužák, asi týden po tom co měl řidičák se vyboural do stromu. To mě vedlo k zamyšlení co udělám se svým životem, protože nevím kdy skončí a bojím se že umřu sama a nic tu po mě nezůstane a za pár let si na mě už nikdo nebude pamatovat.
Bojím se smrti mých blízkých - je to asi rok co mi máti řekla, že si koupila hrob. Tak jsem si řekla ,,cože to už jako chce umřít? To už je připravená a smířená se smrtí?"
Prostě nechápu. Promiň jestli tě nudím, ale je mi nějak líp když to tu píšu

Přesně, jenže pak se ženeš aby jsi teda sama nebyla a udělala něco na co si někdo bude pamatovat a zase jsme u toho, že pak třeba jen dřeš a život nestíháš

Moje máti si zase koupila urnu a v podstatě už víme co chce aby jí hrálo na hřbitovu...
Navíc hodně často říká "se jednoduše zabiju a uvidíte"... jak člověk vůbec tohle může říct?

Stejně tak proto nesnáším sebevrahy... vezmou si život jakoby to nemělo žádnou cenu... kolik lidí by s nimi hned měnilo...

Holky když jsme u toho za jakým odborníkem teda zajít?

Reaguji na True:
A ten strach ze smrti je příčinou právě čeho?

to já se dřív občas děsila toho, že žiju, takže přesný opak

Reaguji na lakoonka: Ne, neděsí, to prostě patří k životu. Nic není věčně a tahle planeta ve vesmíru taky nebude věčně... klííííd holka furt

Reaguji na Eleanoraka:
To se hezky řekne, asi bych nezakládala téma a neuvažovala nad odborníky kdyby to bylo něco tak v pohodě, že bych se jen uklidnila a šla dál...
prostě mám strach... velký.

Reaguji na lakoonka: Chápu to, moje kamarádka má taky takový strach jako ty. Taky si někdy říkám, co když vyjdu ven a srazí mě auto, co potom asi budou dělat lidi, na kterých mi záleží atak. Nejde mi ani o můj život, ale spíš o to, jak se budou cítit ostatní, rodina, kamarádi... . Myslím, že už by to chtělo asi nějakého odborníka v tvém případě. Nevím, jak jinak pomoc. Někdy se naopak člověk cítí tak, že umřít chce, protože má velké starosti a neví si rady. Možná by to chtělo najít si koníčka a naplno se mu věnovat, pokud možno. Nebo najít si nějakou víru, zabývat se duchovnem. To taky hodně lidem pomáhá.

Jsme na tom asi stejně. Stárnutí a smrt, jen to píšu a klepou se i ruce ... Já se upínám na myšlenku, že vynaleznou něco proti stárnutí a každý den si čtu o všem co by mě dovedlo k věčnému životu ... Já vím, že je to asi blbost, ale mě to prostě pomáhá, že je tady možná ta možnost

Ahoj, keď som si prečítala Tvoj úvodný príspevok, akoby som ho písala ja. Ked som bola malá, nemohla som spávať po tme, prepadala ma panika zo smrti, začalo bušiť srdce.. Hrúza. Aj v dospelosti som mala do nedávna také stavy - vždy večer. Tak ma to deprimovalo, že som si zakázala na to myslieť a hlavne som si vsugerovala že umre len moje telo a duša bude niekde hore pozerať sa na život ostatných. A hlavne, zakázala som si na smrť myslieť, teda na tie hrozné veci ako tma, nič a proste nič, len tma. Keď ma prepadnú také myšlienky, hned začnem myslieť na to čo budem zajtra robiť, na moje zvieratá, rodinu atd atd.

Myslíš, že bys měnila něco s člověkem, který má tak velikou bolest, že se rozhodl vzít si život? Nemyslím demonstrativní sebevraždy, ale opravdovou, dlouhotrvající životní krizi případně fyzické trápení ( a jsou chronické bolesti, kde už lékaři nepomůžou)- věř tomu, že mnohdy je tenhle krok pro tyhle lidi vysvobozením.

Takové téma tu již někde existuje . Myslím, že smrt si tolik pozornosti nezaslouží. Jinak , abych teda přispěla, proč se bát smrti?? Zrození a smrt je přirozený a zákonitý koloběh života , tak se s tím prostě smiř a nepřemýšlej o tom co bude a nebude,.Žiješ teď a tady.

Když ti víra ( jakákoliv) pomůže se povznést nad ty pocity , proč ne. Zkus si půjčit nějaké knihy třeba Moodyho život po životě atd. , třeba ti to pomůže na smrt nahlížet jinýma očima.

žádný život není bezvýznamný ať je jakýkoliv to si pamatuj