Ze studenta zaměstnancem

já v celku v poho, 3 roky jsem na VŠ chodila na brigádu ( pořád ta jedna samá), takže jsem byla zvyklá něco dělat, když tahle brigáda skončila,hned jsem si našla další, kde jsem následně nastoupila na HPP, tam jsem vydržela půl roku a našla si svojí současnou práci, kde jsem 5 let, takže to bylo takové pozvolné a hlavně pohodové , na peníze jsem si taky zvykla velmi rychle...

Zvykla sem si docela rychle všichni vždycky říkali jak budu ráda eště vzpomínat na doby studia...není to pravda Mám dobrou práci, tereticky i dost volna a hlavně ty penízky !

Vzhledem k tomu, že při VŠ jsem měla dlouhodobou brigádu, tak to velký šok nebyl. Poslední rok jsem do školy skoro vůbec nechodila a spíš byla v práci, takže pracovat zvyklá jsem, spíš je horší, že brigáda byla taková hodně "cestovací" a teď sedím na zadku v kanceláři mezi 4ma stěnama, což mě štve.

Pracuju už skoro 2 měsíce a pohoda, už jsem se těšila až nebudu studentem, ale budu zaměstnancem. Sice mám méně volného času, ale ty peníze za to stojí Takže jsem si zvykla hodně rychle )

Bylo to utrpení po střední škole jít do práce, kde kolegyně využívali toho, že jsem mlaďounká, vystrašená, nezkušená. Pomlouvali mě a to jsem v práci byla teprve čtvrtý den. Ty ženský byly podstatně starší, třeba i o třicet let. Prostě to bylo hrozně, tak jsem se rozhodla, že půjdu radši ještě studovat. Zlatá škola.

to mě na mé práci taky štve ze všeho nejvíc...

Tak to by mě zajímalo, jak vysoké máte platy...já si naopak spíš pohoršila. V dobách studia mě živili rodiče, i jsem od nich dostávala kapesné, peněz z brigády bylo dost...teď když pracuji na plný úvazek, sice stále bydlím doma, ale dávám našim 5,5tis. (na bydlení, jídlo, prostě provoz, tak jsem na tom podstatně hůř. Zlatá studentská léta)

Toho se taky hodně bojím.

Plus peníze v tomto oboru nejsou zrovna nic moc, takže si zas tak nepolepším

Díkybohu za práci. Fuj, studentská VŠ byla fakt krutá, takže já si teď v práci vysloveně užívám

Mně nejvíc vadilo výrazné omezení volného času, kolikrát po práci už ani nemám chuť něco podniknout a akorát padnu na gauč.

zvládla jsem to postupně - začala jsem hned se začátkem VŠ pracovat na poloviční úvazek, což byla strašná pohoda, měla jsem dá se říct tak akorát času jak na učení, tak na zábavu. potom jsem kývla na nabídku jiné práce, která byla na 32 hodin týdně s tím, že se školou mi vyjdou vstříc. no a teď už pracuju v podstatě na plnej s tím, že jeden den v týdnu mám home office. času mám sice o dost míň, ale zase mě to nutí být důslednější ve studiu a hlavně - moje práce mě baví, není to už žádná brigáda, ale zodpovědná práce. podle toho jsem ohodnocená, takže peníze jsou pro mě určitě dost velká motivace, proč tohle tempo udržovat (ale zase, kdyby mě práce nebavila, tak by to asi bylo těžší). doporučuju tohle všem studentům, aspoň ten přechod pak nebude tak tvrdej (neříkám plnej úvazek, spíš ten poloviční).

Reaguji na DragonLady:
Teď jsem vyšla střední a čeká mě to, pohovory, na který vůbec nejsem zvyklá. Hledám práci a sem z toho špatná, že sem najednou dospělá, nevim co a jak... nevim jak to zvládnu. :/

neboj, jasně, že to zvládneš já jsem se cejtila uplně stejně (nenapsala jsem, že jsem po maturitě šla studovat kombinovaně jinou školu a přitom pracovala na plnej úvazek, pak až jsem teprve přešla na tuhle školu, kde jsem prezenčně). po prvním, druhém pohovoru se otrkáš a půjde to hlavně buď svá, na nic si nehraj, buď "pokorná", ale ne zase přehnaně. přečti si na netu něco o tom, jak pohovory probíhají, ať víš, co tě čeká. a důrazně doporučuju vyšperkovat si CV - dělala jsi při škole něco zajímavýho? šup tam s tim. (já jsem se při gymplu hodně věnovala divadlu, tak jsem tam vypsala pár info o představení, které jsem režírovala, potom info o divadelních přehlídkách, kde jsem dělala lektorku, že jsem byla šéfredaktorka časopisu, který vycházel při jedné přehlídce atd...).

Taky jsem se bála. Studovala jsem do svých 24 let a pak najednou bum a takový to musím si najít práci, chodit na pohovory a de facto se "vnucovat"... Naštěstí jsem svojí první práci našla za měsíc, druhou za dva... Ale chápu tě, je to najednou hroznej šok a i já měla kolikrát pochyby, že to přece nemůžu zvládnout. Ale zvládla jsem a ty určitě zvládneš taky, neboj, musíš si prostě věřit!