Odjezd do zahraničí

A poprvé jsi takový pocity neměla? Já bych chápala, že jsi nervózní (a tím pádem pláčeš a šílíš), ale pokud jedeš už podruhé (a poprvé se ti líbilo..?) tak je to divný.

Poprvé to nebylo tak hrozné ( i když taky pár slz ukáplo), možná i tím, že maminka byla češka.

Reaguji na zabvicka:

vždyť tam nejedeš navždy, ne? Tak prostě jeď, stejně už asi nic nezbývá, když je to domluvené, v kontaktu budete přece přes skype....a není to napořád, vrátíš se a třeba si tam zvykneš a ani nebudeš chtít nakonec domů.

řekni si že musíš, klidně plakej, když to pomáhá .. měla jsem stejné pocity, když jsem odlítala na NZ na rok, málem jsem probrečela do polštáře díru jak se mi tam nechtělo a na letišti jsem vypadala jak kdyby mě rodiče prodávali ale nakonec se to nějak zvládlo a pak se mi ani nechtělo domu ... nesnáším změny ... držím palce a přeju pevné nervy

Kvůli tomu že jsi chvilku smutná? Ne, to fakt ne.

Vždyť si můžete volat přes skype, můžeš občas přiletět. Španělsko je přeci kousek. Jen jeď a přestaň plašit. Když ti bude mizerně i tam, omluvíš se a pojedeš domů.

Za dva měsíce jsi zpátky a ještě k tomu budeš umět perfektně jazyk a vyděláš si. Vůbec bych se toho nebála. Co mají řikat holky, které jedou na dva roky do Ameriky

Ahoj, chápu tě a rozumím ti...Já mám tyhle stavy pokaždé, když mám někam na delší čas odjet. Ale pokus se přes to přenést a jeď. Uvidíš, že nakonec se ti ještě nebude chtít vracet. Pokud by se ti tam nelíbilo a byla bys nešťastná, můžeš se přece kdykoli vrátit. Určitě to zvládneš

Mám to stejné jsem ve Schweiz bez přítele kamarádky rodiny,ale za ty peníze to stojí,musím vydržet..To zvládneš!

Taky bych někam jela. Dřív jsem docela cestovala, teď ale dělám učitelku na střední škole a přes rok se nedostanu nikam. Štve mě to. Kamarádky okolo se vdávají, rodí a já se toho začínám trochu děsit. Chtěla bych asi ještě vyjet někam za hranice na delší dobu, užít si takové té nedospělosti, cestovat. Ne jen vařit, prát a žehlit, však na to bude po celý život dost času. Je mi 26 let.Buď ráda, že jedeš pryč, není to zas tak na dlouho a určitě se ti to v životě bude hodit!!

Zrovna přemýšlím o tom, že bych odjela jako au-pair, strašně mě to láká - být v cizině, peníze, umět dokonale jazyk. Jediné co mě odrazuje jsou pocity jako máš ty. Nedovedu si představit, že bych odjela a nechala tu rodinu, přítele, kamarády. Takže ti přeji, aby všechny ty pocity co nejdřív odpadly a věřím, že to zvládneš

Já myslím, že je to normální a v pořádku. Když mi bylo 17, s rodiči jsem se přestěhovala do Nizozemska, na 3 roky, ke všemu to bylo uprostřed školního roku. Poslední měsíc před odjezdem mi bylo všelijak, ale brečela jsem snad jen jednou či dvakrát, a pak jsem si říkala, jestli by nebylo lepší se vybrečet, než si pořád nalhávat, že se nic neděje a že nejsem nervózní a ze všech sil se snažit ovládat. No a nakonec to byly nejlepší 3 roky mého života Myslím, že až tam dorazíš a začneš pracovat, budeš toho mít tolik, že ti to ani nepřijde a navíc jsi brzo zase zpátky doma

Dva měsíce jsou v pohodě, to zvládneš....ani se ti pak nebude chtít zpátky Taky to tak mám, celou dobu plná nadšení a na letišti bych si vybrečela oči. Ale v letadle už tě to přejde, uvidíš

"domluvené to mám už asi 2 měsíce." - píše v úvodním příspěvku..

Já jsem pochopila, že to ví už 2 měsíce, ne ža tam jede jen na 2 měsíce..

Reaguji na marketahr:

Přesně tak, odjíždím pravděpodobně na 6 měsíců - 1 rok.
Chci vám všem moc poděkovat, takovou podporu jsem nečekala!!