Odjezd do zahraničí

Španělsko je úžasné, ani nevíš, jak Ti závidím, že jedeš taky jsem tam byla skoro rok...brečela jsem při odjezdu, první týden tam a pak když jsem jela zpátky, jak se mi nechtělo

I když se to teď nezdá, ten půl rok či rok nakonec uteče jako voda a ve výsledku budeš ráda, že jsi jela! Naučíš se pořádně jazyk, vyděláš si peníze, poznáš nově lidi a nasbíráš nové zkušenosti, které jsou k nezaplacení. A jelikož existuje skype atd., tak věřím, že to zvládneš. Držím palce!

Tak upřímně na tohle bych si dala docela pozor protože normální to moc není.Byla jsem v podobné situaci před rokem. Letěla jsem do Irska a měsíc před tím jsem se strašně těšila a pak jsem měla podobné stavy jako ty. (Já která vždycky nesnášela Čr a to jsem pražanda) Vadili mi lidi,názory,chování... Takže jsem se do zahraničí fakt těšila.No skončilo to tak ,že jsem tam vydržela rok,zlepšila si ájinu ,ale zase za jakou cenu..Strašně se mi stýskalo po Praze,rodině..Každej den jsem si poštěla Slunce seno,Homolkovi ..Abych tam vůbec přežila.Bulela jsem snad obden,měla šílené nálady. A pozor to jsem měla veškerý komfort- tím myslím ,že jsme s přítelem žili celkem v luxusu,neměla jsem žádný stres...Ale hold mě to táhlo zpátky domů na tu nadávanou Prahu Teď jsem zpátky a pracuji. Tak si to ještě pořádně rozmysli a takovéhle pocity neber jen tak na lehkou váhu..

Reaguji na Shelita:

Já už nemám na výběr, takhle na poslední chvíli to přece nemůžu odříct.

No, mám to teď stejně. Ve středu mám odjet.

Jo, není to daleko, ale v podstatě na tom se nic nemění, nebudu moct jezdí tady, mamka za mnou, teď navíc řeším problém se skypem - jednak ho zprovoznit a ntb musím nechat tady pro mamku, jenže co já? Takže to musím nějak vyřešit, abychom si mohli volat ...

Mě v podstatě více vadí to, že mamka tu je vlastně sama, mě samozřejmě smutno bude, ale myslím, že ji víc protože se tu moc nezabaví. Takže je mi teďka taky trochu úzko a moc se mi nechce. Ale moc možností nemám, tady práci sehnat nemůžu, tohle se najednou objevilo jen díky známosti, tak toho musím využít. Peníze opravdu potřebujem. I když je dost možné, že za 14 dnů budu zpět

Odříct na poslední chvíli se vážně nehodí. Jeď! Uvidíš, že si to užiješ, budeš mít spoustu nových zážitků a těch 6 měsíců - 1 rok uteče ani nevíš jak.... No a pokud ne, tak se prostě třeba po 3 měsících omluvíš, počkáš až si najdou náhradu, kdyby sis nezvykla a celé noci probrečela

Reaguji na zabvicka:
Aha, já si to blbě přečetla....no dva měsíce nebo víc, uteče to jako voda. Buď se ti tam bude líbit nebo ne. Rozhodně lepší než zůstat doma a pak toho litovat. A navíc, kdyby bylo opravdu nejhůř, můžeš se kdykoliv spakovat a jet domů.

Ještě jednou chci všem moc poděkovat!! Zkusit se má všechno, v životě se mi to bude určitě hodit a domů se můžu vrátit kdykoliv. Po dvou dnech slz začínám být trošku pozitivní.

a na jak dlouho tam máš domluvenou práci?

tyhle stavy jsou normální, měl je každý, kdo někam na dlouho odjížděl a nikdy nikdo nelitoval

Jó tohle znám. Teď momentálně jsem ve Francii, a to od konce září do poloviny února. Na gymplu jsem takhle byla na rok, a vždycky tyhle stejný pocity, to je úplně normální, jedeš úplně sama někam do neznáma, málokomu by nebylo z toho ouzko. Já jsem to teď napodruhý ještě měla komplikovanější v tom, že jsem odjížděla a neměla ani žádné ubytování, to jsem si sháněla až přímo na místě, takže spousta stresu, pocit, že jsem tu úplně sama a když se někdy večer nevrátím domů, tak si toho nikdo nevšimne, aby třeba kontaktoval policii, že se mi mohlo něco stát nebo tak. Ale ty budeš předpokládám u nějaký rodiny, takže tohle ti nehrozí

Dala bych si ale pozor na přílišný očekávání, protože ta se zpravidla nesplní (moje zkušenost... i když možná jsem specifický případ). Já si tam třeba pokaždý jela v podstatě léčit nějaký problémy - poprvý jsem utíkala od stereotypu doma, podruhý od nedořešenýho rozchodu a pocitu, že můj život tak nějak stagnuje, nemá směr. Myslela jsem si, že to bude spousta zážitků, že na ty věci tak nějak přirozeně nebudu už myslet, a stal se přesnej opak. V podstatě jsem pak většinu času trávila zalezlá nebo se sama někde potulovala, a měla neskutečný móře času se ve všem ještě víc rejpat. Ale tak já jsem vyloženě introvertní typ, seznamuju se poměrně nesnadno, a vytvořit si během pár měsíců nějakej stabilní okruh přátel takříkajíc "z ničeho" se pro mě ukázalo jako nesplnitelnej úkol. Přesto ale ani na vteřinu nelituju, že jsem kdy někam jela. Pomohlo mi to osamostatnit se a znalost světovýho jazyka taky není k zahození