Psychický blok - nedokážu být přes noc sama

V Jihlavě je nadstandart na porodnici a může tam s tebou být partner.
A když pomyslíš na to, že po porodu nebudeš v noci sama, ale s miminekem, tak to nepomůže? Víš, jako, že tam přece nebudeš sama, pokoje stejně bývají po dvou a po 3 hod za tebou budou chodit sestry kvůli kojení. Nebo si necháš otevřené dveře, na chodbě je slyšet pořád nějaký ruch. Neboj se, to zvládeš. A jinak jak píšou ostatní, psycholog ti poradí nejlíp.

Reaguji na procinko:
Pokud bych byla na nadstandardu, tak ty jsou snad jednolůžkové, ne? Jihlava je už bohužel docela daleko.

Reaguji na citeria:
Moc děkuju za podporu!

Já být tebou zašla bych alespoň na konzultaci. Nechci tě děsit, ale co když se partnerovi něco stane a bude muset do nemocnice on? doma by si byla sama. Třeba ti to v nemocnici ani nepřijde, bude se kolem tebe točit spousta lidí, budeš unavená, a budeš tam mít miminko. Začala bych to pomalu řešit aby se ti to pak nezměnilo třeba v to že nebudeš chtít vaše dítě nechávat samotné a ono si to pak ponese do dospělosti jako ty - žádné výlety, žádné přespávání u kamarádů. Vybrala bych si porodnici a seznámila bych je s traumatem které máš pokud nebudou mít pochopení hledala bych dál. I kdyby na noc nemohl partner zůstat mohly by ti nabídnout prodloužení návštěv aby jsi se uklidnila. Jinak nevím jak ti poradit.

Můžeš, ale myslím, že věk nebude moc relevantní.. 23

Nenapadá mě žádná taková situace, kdy by manžel musel odjet na týden beze mě. Z práce to nehrozí a jinak bychom jeli spolu. Ale pokud by to teoreticky nastalo, samozřejmě nevím, co bych dělala. Jednou měl odjet pryč na JEDNU noc a já se z toho málem zbláznila. Doslova. Udělala jsem hroznou scénu. Nakonec z toho naštěstí samo sešlo, takže jsme to řešit nemuseli, v opačném případě nevím, jak bych se nakonec zachovala, když bych zůstala sama doma.

Díky, to je dobrá rada. Zkusím v naší nemocnici je s tím seznámit. Popřípadě kdybych navštívila psychologa a on mi dal něco jako nějaké potvrzení, že bych potřebovala po porodu psychickou podporu... myslíš, že něco takového existuje?

Tak ne pracovně, ale třeba zdravotní problém, nikdy nevíš..
Partner je celkem v pohodně, dost chlapů by si klepalo na čelo..Teda ten můj rozhodně, akorát, můj partner by to asi řešil semnou někde u lékaře, protože si myslím, že to dokáže celkem nadělat problémy ve vztahu..
Další věc, aby se tvůj problém nepřenesl na dítě, pokud sním budeš dnes a denně..

To normální není

Ano nadstandart je většinou jednolůžkový. No myslela jsem i na jinou variantu, ale tudy asi cesta nepovede. Tak hodně štěstí.

Reaguji na procinko:
Nadstandard chci rozhodně. Kdyby ta přítomnost nevyšla, tak abych s ním mohla být v kontaktu alespoň přes skype, víš? Děkuju moc.

Určitě si za tím psychologem zajdi! Asi bys to měla taky nějak trénovat, třeba vždycky zkusit být na chvíli ve vedlejší místnosti a pak se vrátit atd...možná ti teď pomůže to, že sama nejsi, když jsi těhotná.

No jinak myslím, že můžeš "poděkovat" rodičům...ptž každé dítě řve a chce spát u nich, ale je prostě normální to děti odnaučovat, oni si chvíli pořvou a pak si zvyknou(někdo řve týden, někdo měsíc, někdo dýl, to se nedá nic dělat)...rodiče tě zřejmě nechávali stále u sebe a je z toho tohle.

Hlavně se snaž neudělat stejnou chybu a poznamenat takhle i svoje dítě.

Ano, to samozřejmě vím, kdyby to bylo normální, nezakládala bych tu téma. Vím, že to je problém a ptala jsem se na názor, jestli byste spíš hledali vhodnou nemocnici nebo to šli řešit s psychologem. Toť vše, bojovat s tím budu muset tak jako tak sama. Ale díky, že jsi mi připomněla, že to normální není

Zrovna tohle si nemyslím, budu se snažit, aby na mě fixovaný/á nebyl/a už jen z toho důvodu, aby nedopadl jako já.

před porodem jsem nic nebrala, věřila jsem, že to nějak zvládnu a taky bych se tenkrát asi styděla o tom někomu říct, ale to byla jiná doba, o depresích, úzkostech a panice se vůbec nemluvilo...začala jsem to řešit až asi 10 let po porodu, kdy manžel odjel pracovat do Německa a vracel se jednou za 14dní, zůstávala jsem s dcerou sama a v té době jsem to přestala zvládat, byla jsem už celkově tak zničená, že jediným řešením byl psychiatr a AD....

Určitě bych Ti doporučila návštěvu psychologa. Třeba by v porodnici byli i přístupnější, kdybys měla od psychologa podloženo, že máš tuto úzkost... Návštěva psychologa přeci neznamená, že jsi blázen, nebála bych se toho, ono je dobře poradit se o takovém bloku s odborníkem.
Jinak v Litomyšli je možné i ubytování tatínka na nadstandardu.

Reaguji na Trieedy:
Takhle to právě nebylo, jako úplně malinká až do nástupu do školy jsem bývala hooodně času s prarodiči, protože naši na mě neměli moc čas. Celé prázdniny jsem je neviděla. Ještě když jsem nechodila ani do školky, tak jsem s nimi prý byla od jara do podzima. Prarodiče jsem milovala, ale teď mě tak napadlo, jestli za to právě nemůže tohle. Že jsem cítila, že jsem izolovaná od rodičů, tak jsem si to pak chtěla nahrazovat...? Fakt nevím.