Mám takový problém a bojím se, abyste mě neodsoudili, ale někomu se s tím svěřit už zkrátka musím. Jde o to, že už od mala mám v sobě pravděpodobně nějaký psychický blok, že nedokážu být přes noc sama. Abyste mi rozuměli, jako malé se mi tak stýskalo po rodičích, že jsem nebyla schopná nikam jet přes noc (např. tábory, školy v přírodě, na víkend ke kamarádce). A když už jsem jela, tak jsem se celou noc třásla a brečela. Naši se mnou pak chtěli navštívit psychologa, z čehož nakonec sešlo. Dneska už to samozřejmě není po rodičích, ale pro změnu po partnerovi. Nedokážu bez něho prostě být. Mám pocit, že bych se zbláznila. Zatím jsme to nikdy moc neřešili, protože jsme spolu přes noc pořád. Jenže teď jsem těhotná (12.tt) a už teď se děsím porodu. Respektive pobytu v nemocnici. Moc bych si přála, aby na nadstandardním pokoji mohl být se mnou ubytovaný i partner. Na můj dotaz, zda by bylo možné tam ubytovat i partnera, ale bohužel odpověď zněla, že nikoli. Nevím, co mám dělat, jsem z toho úplně zoufalá. Je paradox, že se více jak porodu bojím tohodle. Přemýšlím i nad psychologem, ale moc se mi k němu nechce. Jak byste tuto situaci řešili vy? Snažili byste se to překonat (já se ovšem bojím, že k tak velké fyzické a psychické zátěži, jako je porod, mi tento můj blok ještě mnohem přihorší, a obávám se, abych se vyloženě psychicky nezhroutila), anebo byste sháněli nemocnici, kde by nám společný pobyt umožnili? Zde ale hrozí, že kdyby to na mě najednou přišlo, rozhodně by nebylo nejlepší jet někam třeba 50 km, ale samozřejmě do té nejbližší nemocnice. Omlouvám se za dlouhý úvodní příspěvek a předem děkuji za případné rady.