Smrt pejska

Nám před 6ti lety zemřela jezevčice Ťapinka.Do dnes chodíme zapalovat svíčku na její hrobeček a dáváme jí tam pravidelně kytky a dodneška brečím.Když umřela,myslela jsem,že se sesypu.Naši chtěli asi po půl roce koupit štěně,ale já jsem o tom nechtěla ani slyšet,dokonce jsem jim vyhrožovala,že se odstěhuju a už s nima nepromluvím,holt jsem nemohla vidět jinýho psa doma,než Ťapinku.Dožila se krásných 16ti let a kousek a umřela také na slabé srdíčko.Rok poté naši koupili štěňátko hladkosrstou jezevčici s pálením a jsem za to ráda,páč je to zase nová radost v životě.moje profilová fotka-to je ona,jmenuje se Pepinka a je to moje další láska a jsem hrozně ráda,že jí mám!

a dálší jezevčíkofil na obzoru, beru tě v patrnosti...

víš co, nejlepší lék po smrti jednoho pejska je pejsek nový.,... už hodněkrát potvrzeno

Jo to já jsem fanynka jezevčíků Mám ráda všechny psy,ale jezevčíky prostě preferuju,vlastně celá rodina Vím,že se říká,že po smrti domázího mazlíčka je nejlepší lék hned si pořídit dalšího,ale já to v tu dobu vůbec tak neviděla,ale teď jsem za tu naší treperendu ráda!

Čtu vaše příspěvky a celý den brečím jako želva..Ráno mě moje mamka vzbudila že naše 16 letá kříženka už asi umírá..Já vyběhla z postele honem k ní..Šelinka měla křeče,slinila,prý i zvracela,průjem..volali jsme veterináře..ten přijel asi za cca 2 hodiny...křeče trvali než přijel doktor..a nedalo se nic dělat..asi by jí nepomohla žádná injekce..na svůj věk už měla problémy s nožkami,stárla..Já ji seděla u hlavinky,hladila ji,když vydechla naposledy..Její tělíčko se uvolnilo pod náporem křečí..a já brečela a brečím..doteď..furt si říkám že to není pravda..Vyrůstala se mnou od 4let a dožila se mých 20tin,...Byl to takový můj "plyšák" kam jsem utírala puberťácký slzičky...
Jak tu někdo psal..nedá s tím smířit...jen prostě asi zvyknout..nic jinýho nezbývá...čekám kdy uslyším její dech, uvidím její střapatou hlavinku a kdy uslyším její brumlání když chce něco k snědku..
Je to život vím to..ale když to tak strašně bolí..

..ještě dodávám že máme doma ještě dvouletou fenku..nemáme ji teda v bytě..umí potěšit..ale prostě ten druhý pejsek tam chybí..

Reaguji na itule: Je to moc dojemný, od 4 let do 20 je prakticky celý život. Nám včera umřela fenka na rakovinu, měla 12 let. Byla se mnou od 13 do 25 let. Celou rodinou to zasáhlo. Ke všemu jsem na studijním pobytu v zahraničí a nemohla jsem se s ní v posledních dnech rozloučit, dokonce jsem přemýšlela o letu domů, ale už je tomu konec. Jen smutně vzpomínám na to, jak jsem se s ní před měsícem loučila...

ahoj... já to chápu... v pátek nám zemřel pejsek... bišonek Pongišek... bylo mu necelých 12 let. V říjnu nám začal kašlat a na vyšetření mu zjistili, že má jednou tak velké srdíčko a zavodňují se mu plíce. dostal léky a jeho stav se urovnal. Teď nám ovšem začal kašlat znovu, ale začal se u toho dusit. Přestal nám jíst, takže jsme do něj ani nedostali léky. Jeho stav se ze dne na den zhoršoval, Začal se nám stranit, Byl tak vyčerpaný a zestláblý, že nemohl ani chodit. V noci se dusil. Tak se mamka rozhodla ukončit mu to trápení. Tak ho táta zavezl na veterinu a dali mu injekci. Byl to hrozný zážitek, vidět ho, jak ho táta nesl mrtvého v dece do hrobečku. Pohřbili jsme ho na zahradě s jeho oblíbenou hračkou. Denně tam chodíme. Je to moc čerstvé a pořád ho doma hledáme a čekáme odkud na nás vykoukne. Je těžké se s tím srovnat, ale jsme rádi, že se už netrápí. Vidět ho doma umírat v bolestech by mu nikdo z nás nepřál. Moc jsme ho milovali a milujem a stále na něj myslíme

o koupi nového zatím nepřemýšlíme

přišlo by nám to vůči Pongikovi nefér... přece jen je to ještě moc brzo

Ahoj holky, pročetla jsem všechny vaše příspěvky a musím na jednu stranu říct, že obdivuju, jak to úžasně zvládáte.

Mým snem bylo tak od 3 let, co jsem si trošku začala uvědomovat život, pořídit si pejska. Bohužel to nešlo, rodiče psa nechtěli...

Nyní je 22 let (opravdu se mě ten sen držel skoro 20 let, než jsem si ho mohla splnit)...

Bydlím už jen s přítelem a pořídili jsme si štěňátko (v 7 týdnech jsme si ho brali) a popravdě nedokážu si představit, že by se mu něco stalo. Jsem ve znamení RAKA a jsem hroooozná cíťa , jsem si jistá tím, že bych to nezvládla psychicky...skončila bych někde v blázinci... Po dobu 2 měsíců co ho máme, měl 1x průjem a já řvala jak kdyby měl nějakou nevyléčitelnou nemoc...po tom taky se mu natrhnul drápek když lítal venku a já opět brečela třeba 2 dny v kuse, jak kdyby se mu stalo buh ví co...( Hrozně to prožívám a vím, že jestli mi jednou odejde, nezvládnu to!!

Budu si za pár let až na to budou podmínky (baráček) koupit ještě jednoho nebo dva...

Tak včera umřela moje fenka . Teda museli jsme jí dopomoct, takže jí na veterině píchli injekci a rovnou jsme jí včera i pohřbili. Ta bolest byla hrozná, nepopsatelná. Měla jsem pocit, že mě to vevnitř úplně roztrhá. A dneska jsem naopak v nějaký apatii, včerejšek mi připadá jak sen a pořád věřím, že beruška naše vyběhne z pod sedačky (oblíbené místo a úkryt ) a přijde se pomazlit.
Jsem strašně ráda, že jsme jí pomohly od bolesti. Měla rakovinu a bohužel jí týden po operaci vyrosly nový nádory, který měla živý, zhisaný i přes veškerou péči.
Teď vůbec nevím, jak se s tím vyrovnám. Navíc si vyčítám, že jsem ji nevzala dřív k jinýmu veterináři, že tu mohla být. Taky jsem jí nedopřála moc času navíc. Od operace uběhl jen měsíc. Navíc ona odejít hned tak nechtěla, bolest snášela statečně, hrála si s náma a přes to všechno dělala, že je v pohodě. Ale nejvíc mě trápí, že odešla za takový ošklivýho počasí, déšť strašně neměla ráda. Milovala sluníčko, tak jsme jí i hrobeček udělali na sluníčku, kousek od místa, kde si v létě vyvalovala bříško .

Reaguji na Žlutá_lentilka:
..už je za duhovým mostem,....jednou se tam se svýma miláčkama zase sejdeme!

Jo, já vím, tu legendu jsem četla . Jen bych jí radši měla tady, pomazlila se s ní. Sice jsem věděla, že tohle budem muset udělat, ale nebyla jsem na to pořádně připravená . Ikdyž to člověk asi není nikdy.

Nám umřela naše pudlice letos na začátku ledna..Byla dlouhodobě nemocná, kromě epilepsie, která ji trápila celý život, ale dá se s ní normálně fungovat, měla ještě Cushingův syndrom, což je o dost horší..Ale i tak s touhle nemocí bojovala neobvykle dlouho, asi 2 roky..Léčba nás stála hodně peněz, ale v žádném případě toho nelitujeme. Na konci roku se její stav začal dost zhoršovat, stále víc se začala zadýchávat..Jednoho dne bylo už tak strašné se koukat jak se trápí, že jsme ji naložili do auta a raději odvezli k doktorce, ať se na ni podívá. V hloubi duše jsem stále doufala, že to bude dobrý, protože už jsme několikrát jsme takhle plašili, že to je její konec, ale ona byla malá-velká bojovnice a nevzdávala to.. Bohužel, tento den byl vážně její poslední Paní doktorka hned ve dveřích řekla, že je to její konec, když ji viděla. A tak dostala ihned během 5 minut uspávací injekci..Byli jsme při tom s tátou u ní a hladili jsme ji a když jsme vyšli ven, viděla jsem ho tam poprvé v životě brečet...Mamča z toho byla taky dost špatná, protože nečekala, že se vrátíme bez ní a ani se s ní nestihla rozloučit.. Hned druhý den jsme ji šli udělat hrobeček u nás na zahrádce...Bylo mi strašně, ale zároveň jsem byla ráda, že jsme jí konečně pomohli od všeho trápení a bolestí, které měla. Těch prvních pár dnů bylo hrozných, to ticho a klid doma po 10 letech života s pejskem je strašné, hrozně nám chyběly takové ty naše denní rituály ) I když mamča byla přesvědčená, že už žádnýho dalšího pejska nechce, hned do 14 dnů jsme ho měli doma Teď už to bude 4 měsíce a i když na našeho prvního pejska stále často myslíme a nikdy nezapomeneme, ten náš nový nám přinesl spoustu radosti do života a určitě nám to trápení dost ulehčil.